Termín: 12.6.-16.6.2019
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 122km/1107km aneb 43% cesty
Čas etapy/cesty: 36h/285h
Převýšení etapy/cesty: 2057m/29915m
Nejvyšší bod etapy: 779mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Padl tisící km, což jsme náležitě oslavili 🍾
• Osoblažský výběžek je jeden z nejopuštěnějších koutů pohraničí

Podrobnosti:

Letos na druhý pokus až v červnu, první pokus začátkem května jsme odpískali. Jsme v plné sestavě. Hned na začátku je na všech znát pocit nedobré formy a obav z vysokých letních teplot. Jsme na Hlaváku, je čas vyrazit. Cesta do Osoblažského výběžku je dlouhá, rychlíkem do Zábřehu, následně ještě dvěma vláčky do lázní Lipová, kde nocujeme v penzionu Lipanka u pana Johna Middeltona. Je středa večer, před námi čtyři náročné dny osmnácté etapy.

Čtvrtek: na hranice je to z Lipové furt ještě kus. Ráno nabíráme zásoby v místním smíšeném zboží a snídáme v trávě koblihy. Čekáme na bus. Jedeme do Vápenné, kde přesedáme na další vlak. Díky jeho zpoždění nám ujíždí finální bus z Kaše do Vidnavy. Batohy jdou tudíž na záda poněkud předčasně. Po dvou km chytáme jiný bus (díky @Luky!) a neplánovaným silničním km se tak naštěstí vyhýbáme. Z Vidnavy už vyrážíme v plném tempu. Úvod bohužel lemuje hranici silnice a tak nezbývá než navázat na lehce nezáživné km z konce sedmnáctky. Po zhruba sedmi km přichází vzácná chvíle – osvěžení v podobě bouchnutého sektu na oslavu tisícího ušlého km! Uff. Trvalo nám to pět let! Tak na zdraví do další tisícovky a dalších pěti let 🤭 Po oslavě nám to nikomu moc nešlape. @Tom se trochu probírá po tom, co dává dvacet na jednom z trávníku při cestě, ostatní probere až famózní kavárna v polském městečku Glucholazy. Začíná bouřit a pršet. Nedá se nic dělat, vyrážíme navzdory dešti na zbytek dnešní cesty, který se nese v duchu přechodu Zlatých hor (nikdy předtím jsem o nich neslyšel, vy jo?), v mnohem hezčím, ale díky profilu zároveň náročnějším prostředí. Vystoupáme do osmi set výškových metrů, abychom se následně spustili prudce dolů do Petrovic, penzionu Edelbach, našemu nocovišti. Tam nás čeká skvělá majitelka s večeří, přes ulici hospoda, kam zákeřně pronikáme – přestože mají zavřeno pro svatbu – žízeň po 37 km je prostě víc než ostych 🍺

Pátek: ráno je po dešti. Obloha věští horký den. Ke snídani je vynikající vaječina (slezská míchaná vejce). Vracíme se na hřebeny Zlatých hor a to po ránu bolí. Odměnou jsou nádherné výhledy do Polska i Čech. Před námi skoro celý den polským národním parkem Cicha Dolina, krásným kouskem přírody. Nikde nikdo. Jen my a sem tam zvěř. Nádhera. Den dělíme obědem v hraničních Bartultovicích, v restauračce Western. Vedro už je maximální a tak přijde ledová malinovka, stín a smažák k chuti. Po obědě se vracíme do hlubokých lesů, kilometry jdeme podél ohromné jelení obory Helena, na jejímž konci vylézáme z lesů, vstříc odpolednímu ostrému slunci a asfaltu. Jsme v osoblažském výběžku. Právě tudy vedla do Čech sovětská ofensiva na sklonku druhé světové války a na okolních vesnicích, zejména Osoblaze, se to krutě podepsalo. Pizzu v místní jediné hospodě mají ovšem obstojnou. Už se nám pletou nohy únavou a vedrem. Do Bohušova dorážíme za šera. Čeká nás tu chatka v místním sportovním areálu a je celodenním sluncem vyhřátá na čtyřicet stupňů 😬 Vůbec vše je tu takové nefunkční, v čele s paní správcovou – hold majetek je to městský a snaha a vůle klopýtá.

Sobota: chatka nám nakonec nabídla funkční klimatizaci a tak jsme ráno relativně čerství a natěšení. Předpověď je bohužel krutá. Dnes padne třicítka. Naštěstí se přes noc přihnal vítr a trocha nás ochlazuje. Pokračujeme podél říčky Lužná do Selských Rudoltic, kde jsme svědky slavnostního dne kolem historických traktorů. Vše tu běží pod taktovkou Řeků, kterých tady po válce spousta skončilo. Prý už se většina rodin vrátila, ale těch pár co zůstalo jsou pořádně vidět. Necháváme za sebou poslední zbytky hvozdů a druhou část dne trávíme v rozsáhlé rovině, víceméně mezi poli. Je to i vzhledem k počasí náročné, ale charakter krajiny se asi jen tak nezmění. Povyražením je návštěva krásné rozhledny Hraniční vrch. Smutným příběhem návštěva nedaleké hospůdky U rybníčku – tady opravdu neobědvat prosím. Směřujeme pomalu ke Krnovu. @Luky si na nás ovšem přichystal závěrečné překvápko a jako místo přenocování vybral nikoliv Krnov, ale přilehlý Ježník. Což nás ke konci vysaje z posledních sil, nicméně penzion Ježník a hlavně paní domácí svou vřelostí vše kompenzuje. Opak ovšem platí o přilehlém penzionu Hermes. Méně proklientský přístup už jsme opravdu dlouho nezažili. Na hlášku „…všichni už tu byli…“ místní servírky reagující nevrle na náš dotaz „proč jsme tam sami“ dlouho nezapomeneme.

Neděle: v sobotu jsme jen tak tak našli místenky z5 do Prahy. Poučení z minula zabralo částečně, příště ještě dříve. Z Ježníku, mimochodem milionářské enklávy nedalekého Krnova, nás čeká posledních 13 km do vesničky Úvalno. Cestou dáváme výbornou kávu na krnovském náměstí, ale o to více musíme nakonec zabrat, abychom těsně před polednem stihli vláček do Opavy. Pak už jen větší do Ostravy a ještě větší a rychlejší do Prahy. Tak zase příště krajinou Opavska a Karvinska.

Hinty:

• Oslavovat je potřeba častěji, další tisícovka daleko. Je třeba najít mezi-milníky 😏
• @Luky funguje výborně na krátkodobé cíle na trati. Hlavně rozhledny a kulturu. Je potřeba je vytipovat předem 👍

mmmm

Termín: 26.9.-30.9.2018
Tým: Fiifa & Luky
Délka etapy/cesty: 120km/985km aneb 40% cesty
Čas etapy/cesty: 26h/249h
Převýšení etapy/cesty: 3705m/27158m
Nejvyšší bod etapy: 1424mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Rekordní etapa co do km i stoupání, navíc nádhernými a vesměs opuštěnými hřebeny Jeseníků
• Přiblížili jsme se na dohled hranici  tisícovky ušlých km, ta nakonec odolala, nejpozději do prvního dne etapy příští

Podrobnosti:

Čtyřdeňka se posledně osvědčila. Koncentrace cestování a čtyř výživných dnů šlapání zdá se, alespoň ve vzdálenějších koutech Čech nezbytná. Tudíž znovu čtyři dny v kuse, tentokráte navíc přidáváme cestu vlakem už z Prahy, odpadá starost o auto a řízení a to je taky moc fajn. Na poslední chvíli se z rodinných důvodů omlouvá Křižák 😦 Tentokráte tedy ve dvou. Na konec šestnáctky, do Lichkova, se vracíme vlakem z Hlaváku, s přestupem v Ústí nad Orlicí; celé to zabere asi dvě a půl hoďky, což je naprostá pohoda, autem bychom jeli hodiny čtyři. Je středa, před námi poslední zářijový prodloužený víkend, v Lichkově už tma, po 2 km chůzi objevujeme penzion U dobrých přátel – příjemný starý pán nás pohostí výborným lahvovým pivem a nevytopeným pokojem – uleháme oblečení…..

Čtvrtek: Ráno je frišno, ovšem nebe bez mráčku. Slunce ještě pořád hřeje. Vyrážíme kolem osmé, cesta bude dlouhá a náročná. Ze začátku jdeme po místních lukách a polích, víceméně stále po čáře, v mírném stoupání, po necelých 10 km se před námi ovšem zvedá Jesenické pohoří. Přituhuje. Přes několik kopečku a sedel, celou dobu obklopeni hlubokými lesy a s výšlapem na rozhlednu Klepáč, s nádherným výhledem na Dolní Moravu, se dostáváme až k nejvyššímu místu etapy, Kralickému Sněžníku (1424mnn). Tam jsou jen rozvaliny v 70.letech odstřelené rozhledny a nedaleko socha slona – pomník místním umělcům z 30.let. Pár fotek a už sestupujeme do údolí, do Stříbrnice, kde na nás čeká přenocování v pitoreskní Kralické chatě řízené několika svéráznými dámami a jedním dědou. Zde se ubytování ruku v ruce snoubí s životem místní rodiny a opravdu vše je možné 😉

Pátek: Zdá se, že se zopakuje včerejší nádherné počasí. Luky straší, že v pět přijde déšť. Nic tomu nenaznačuje. Včera jsme dali 38 km a nastoupali skoro 1300 metrů, dnes to bude minimálně stejně tak náročné. Takže vyrážíme a hnedle stoupáme to co jsme včera večer sešli – cesta zpět na hřeben nám trvá dvě hodiny, je to skoro 500 výškových metrů. Nahoře se rychle shodujeme, že se mírně odkloníme od čáry, abychom si mohli dát pivko a něco k snědku na Paprsku, chalupě na hřebeni. A byl to skvělej nápad! Půlíme těžký den dobrým obědem, abychom následně sestoupili do údolí podél říčky Biala Ladecka, pak znovu vylezli na hřeben a ten následovali skoro až do konce. Ten se nachází v polské vesničce Stary Gieraltow. Kolem páté se opravdu rychle zatahuje obloha a déšť je na spadnutí. Rychle sestupujeme a po chvilce nacházíme penzion Zloty Sen, který vede paní, jež nám připravuje na místní poměry královskou večeři i snídani. Tělo i nohy bolí, za dva dny máme přes 70 km a 2.500 převýšených metrů.

Sobota: Nedá se nic dělat, jako každý den i dnes ráno musíme nejdříve vylézt zpět na hranici jež je na hřebeni. To nám tentokráte bere skoro tři vyčerpávající hodiny, cestou máme jedno povyražení v podobě návštěvy rozvaliny zámku Karpien. Hřeben a po něm probíhající hranice nás pak vede až k vyhledávané místní atrakcí, rozhledně na kopci Borůvka. Mimochodem teplota oproti předchozím dnům spadla o deset stupňů, na Borůvce jsme celí zkřehlí. Odtud nicméně jdeme už jen dolů a postupně opouštíme hřeben Jeseníků. V obci Bílá voda jsme v údolí, níže to nejde, čeká nás pohled na nekonečnou rovinu směrem do Polska a bohužel a to je mnohem horší, hranice jdoucí podél asfaltové silnice, celých 10 km až do Javorníku, cíli dnešního putování. Bolí to, je to nuda, ale je to nutnost. Do Javorníku dorážíme úplně zmlácení. Naštěstí Wellness Rychleby, kde skládáme naše těla, má horkou saunu a ledový bazének, kombinaci, jež nás vrací do života.

Neděle: Nestojí moc za řeč. Pokračuje včerejší asfaltové trápení. Hory se vzdalují, roviny otevírají náruč. 15 km do Vidnavy je skoro za trest. Ale i taková je hold naše nádherná hranice a v následujících etapách to moc o horách a lesích nebude. Vidnava nás alespoň příjemně překvapila. Ospalé, ale krásně městečko. Dáváme rychlou polévku a naskakujeme do autobusu – čeká nás komplikovaná cesta domů s mnoha přestupy, plnými vlaky a tudíž z větší části na stojáka….

Hinty:

• vlaky, alespoň ty expresní, je potřeba bukovat s předstihem a místenkami. Jinak hrozí cesta na stojáka, hlavně v neděli.
• S jídlem rozumně. Říkáme si to pořád dokola a pak máme na hřbetu zbytečně moc kil.

Nová tapeta pro Windows 😉

Obklopeni medicínami

Těsně po výstupu

Termín: 28.4.-1.5.2015
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 109km/865km aneb 37% cesty
Čas etapy/cesty: 26h/223h
Převýšení etapy/cesty: 3104m/23453m
Nejvyšší bod etapy: 1057mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• První čtyřdenní etapa a stálo to za to, stejně jako Orlické hory, jež nás celou cestu doprovázely
• Pokořili jsme 100 km a taky 3.000 výškových metrů, tohle jinak odsejpá 😉

Podrobnosti:

Tentokráte to budu muset trocha ošulit, přiznávám se bez mučení, dělám blog se čtyřměsíčním zpožděním a hlava teda moc nefunguje 😦 V tomto roce jsme se rozhodli změnit taktiku a namísto čtyř víkendových etap, které jsme stíhali spíš s odřenýma ušima, jsme se rozhodli zařadit dvě čtyřdenní etapy – důvod je jasný, býti méně často mimo domov a zvýšit efektivitu etap (snížit ztráty způsobené přesuny, které jsou s rostoucí vzdáleností od Prahy stále citelnější). Vyrazili jsme už v pátek, auto nechali v Hradci a hned se přesunuli na přespání do Náchoda (do hotelu U beránka). Časně ráno jsme pak přes Broumov dorazili do Šonova – na začátek etapy – dnes už podruhé a naposledy přiznání ošulení – z Janoviček, konce minulé etapy to po hranici pár kiláků je, ale najít dopravu tam byl výkon vskutku nadlidský.

Sobota: z Šonova jsme nádhernou přírodou konce Broumovského výběžku, vesměs po polské straně, často se škrábaje do prudkých svahů polských Stolových hor, nakonec v podvečer dorazili do lázeňského městečka Kudowa Zdroj – což je první opravdu malebné městečko na nějž jsme v Polsku narazili. Mohlo by směle soupeřit s mnoha slavnějšími lázeňskými městečky u nás! Rozhodně stojí za návštěvu. Večerní promenáda, místní kavárničky a neuvěřitelné zákusky. Přespěte kdekoliv, třeba ve vile Lawenda nedaleko od centra.

Neděle: v klidu jsme si přispali, dny jsou dlouhé, žádný stres. Záhy jsme nastoupili do hřebene nádherných Orlických hor a čekalo nás víceméně celodenní stoupání z nadmořské výšky 350 m.n.m až skoro do 1.100 m.n.m a následně o kousek níže do další polské vesničky, Zielence, tentokráte vskutku horského střediska, do kterého se zakusovalo spousta bagrů a jeřábů v rámci letní přípravy na zimní sezonu. Cestou stojí za zmínku, samozřejmě kromě nádherné orlické přírody, Olešnice, vesnička plná malebných  stavení.

Pondělí: pro mě trochu zklamání, cesta se celou dobu klikatila podél hranici vytvářející nádherné Divoké Orlice, ale díky tomu nezbylo než jít většinou po zpevněných či cestách či dokonce silnici, mnohdy za doprovodu sice řídké, ale vzhledem k všednímu dni kontinuální dopravě. Kde to šlo jsme sešli a absolvovali kus cesty třeba po poli, ale to je dost vyčerpávající zábava 😉 Tak jsme aspoň nasávali krásu různých chat, chalup, chatiček a stavení, ať už na samotách nebo v městečkách jako Orlické Záhoří, Černá Voda, Podlesí nebo Neratov – a právě ten byl vyvrcholením dne. Nádherně zrekonstruovaný kostel s opravdu silným příběhem, všudypřítomná komunita mentálně postižených, kteří oživují ospalou vesničku, místní pivovar, to vše schované před zraky světa v náručí kroutící se Divoké Orlice – prostě místo nabušené pozitivními emocemi jako málokteré jiné – asfalt zapomenut a prominut. Pak už jen kousek do cíle, Bartošovic, místa našeho přespání spojeného s návštěvou pálení čarodějnic…bohužel co se týče emocí a pocitů, spíše na druhé straně emoční škály 😦

Úterý: závěr etapy, závěr Orlických hor. Spíše už jsme už jsme unavení doklopýtali těch posledních 15 km etapy do Lichkova. Tam jsme chytli BUS do Hradce (on teda pokračoval do Prahy) a frčeli po čtyřech nádherných, ale náročných dnech domů. Příště teda zvážíme znovu 4 dny a možná i dopravu vlakem přímo z Prahy.

Hinty:

• Určitě na cestách nevynechte Kudowa Zdroj, nádherné lázeňské město v Polsku
• Nechte na sebe zapůsobit perlu jménem Neratov, důvody nechám bez komentáře…

SONY DSC

Termín: 4-5.11.2017
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 52km/756km aneb třetina cesty
Čas etapy/cesty: 12h/197h
Převýšení etapy/cesty: 1958m/20349m
Nejvyšší bod etapy: 891mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Opuštěný a celkově smutný Broumovský výběžek bez větších zajímavostí
• Hraniční čára jde nahoru dolu po kopcích ve vyčerpávající křivce

Podrobnosti:

Českem se prohnala vichřice až o 200km rychlosti a poničila velké množství lesů. Zatímco si balím, v rádiu ředitel Lesů ČR varuje před vstupem do lesů plných polomů. Doufám, že to nejhorší se Broumovskému výběžku, kam tentokráte míříme, vyhnulo. Vše přeruší fotka od Toma – sandwiche jsou zdá se ready! Rozhodli jsme se vyrazit už v pátek na noc, vlak z Teplic nad Metují odjíždí už 7:30 a cesta na Broumov je dlouhá, přes dvě a půl hodiny a to bude hůř. Na místě jsme před jedenáctou, přenocováváme v penzionu Carpe Diem, který lze jen doporučit. Brzy ráno po sedmé už stepujeme před místní sámoškou, ale otevíračka až v 7:30 – to už budeme ve vlaku – tady dříve neotevřou, ani o minutu. Z vlaku vystupujeme v Petříkovicích, konci minulé etapy a po chvílích dohadování o světových stranách se noříme do místních lesů. Záhy jsme na polské zelené značce, která se stejně jako minule vine po čáře a za celý víkend se jí zbavíme jen na chvilku. Je sychravo, teplota nepřekračuje pár stupňů, ale neprší a zdá se, že ani nebude – tentokráte snad žádné ždímání ponožek. Po pár klidných kilometrech se před námi zvedá první ostrý kopec. Půl hoďka náročného stoupání a sotva si nahoře trochu oddychneme, žene nás to minimálně 100 výškových metrů dolu, aby se před nás postavil další kopec. A tak to jde pořád dokola víceméně celý den. Hřebenovky jsou vzácností, jdeme nahoru dolu, často přelézáme a podlézáme padlé stromy, většinou jde o polom mnoha desítek kmenů vzájemně propletených a tím komplikujících postup. Před cílem dnešního putování, polskou vesnicí Golinsk, nás čeká náročný sestup příkrou roklí, ale stíháme dorazit před soumrakem a to je hlavní. Golinsk nás vítá hodně podivně. Domy v hrozném stavu, štěkající zlí psy na řetězu, za okny se tu tam mihne obličej a zase zmizí, ve vzduchu visí něco nevyřčeného, něco strach nahánějícího. Tak tady někde budeme přespávat. V penzionu Zagroda Agroturystyczna Wiecha. A to už jsme tu. No, mít na výběr, jdeme dál, ale to už zvoníme a otevírá nám majitelka. Bez jediného slova nás kolíbavým krokem doprovází do našeho pokoje a odchází. A co večeře. Luky jí měl slíbenu! Nadechuje se a vyráží si ji vybojovat. Po chvilce hledání světových jazyků se vše ustálí na pro oba přijatelné němčině a nakonec se vztahy oteplí natolik, že padne dohoda na teplé večeři. A jaké! Řízky z bramborem, kvantita i kvalita nadstandardní. Ufff. K tomu skvělé české teplé pivo. Co víc si přát. Luky spí už v sedm, rychle následován Tomem, já držím asi do půl devátý, ale pak taky padám do snů. Po snídani snad ještě lepší než večeři Golinsku odpouštíme a vyrážíme na nedělní steč. Čeká nás dalších skoro 25km a bohužel jsou úplně ve stejném gardu jako ty včerejší. Znovu nastoupáme skoro 1000 výškových metrů. Nejvyšší bod s rozhlednou je Ruprechtický špičák, který je bez mála 900mnm. Na konci trasy nás vítají Janovičky, což je ryze chatařská a rekreační oblast, včetně jednoho vleku. To znamená hospody. A opravdu jsou tu dvě nebo tři velmi dobře vypadající, nicméně do jedné zavřené kvůli přípravě před zimní sezonou. Ach jo. Tak kdy nám jede autobus – proboha, čas neodpovídá plánům. Jsme na správném místě? Nejsme. Bus jede z Heřmánkovic, odbočka Janovičky a my jsme v Janovičkách – ještě že máme časovou rezervu, tak ještě 3km do Heřmánkovic. A pak přes Broumov vlakem zpět do Teplic, do auta a domu.

Hinty:

• V Teplicích nad Metují je skvělá restaurace Střelnice, určitě zajděte
• Polské ubytování je na první pohled divočina, ale nakonec můžete být dost příjemně překvapeni

Termín: 9.-10.9.2017
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 51km/704km aneb 30% cesty
Čas etapy/cesty: 15h/185h
Převýšení etapy/cesty: 1876m/18391m
Nejvyšší bod etapy: 1603mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Parádní hřebenová tůra na Sněžku

Podrobnosti:

Královská cesta s promočeným koncem. Tak by se dala charakterizovat závěrečná krkonošská etapa naší cesty kolem Česka. Královská, protože jsme pokořili Sněžku a cestou po hřebenech se těšili úžasnými výhledy. S promočeným koncem, protože nedělní cestu nám znepříjemnil déšť a mlha. Ale pěkně popořádku. Šlo o další víkendovku – v sobotu brzo ráno necháváme auto ve Vrchlabí, autobusem se přesouváme do Špindlerova Mlýna a pak minibusem na parkoviště před Špindlerovku, odkud jsme zakončovali minulou etapu na koloběžkách. Když vystoupíme z busu, opře se do nás ledový vítr. Rychle proto přezbrojujeme na teplejší oblečení a pak už hned vyrážíme na hřebenovou cestu dlážděnou kameny, které zůstaneme věrní většinu dne. Po několika kilometrech chůze a přískoků chytáme do nohou rytmus, vítr už tolik nezlobí a nám se otevírají hluboké výhledy do Polska. Ještě před finálním výstupem na nejvyšší bod naší cesty zajdeme na občerstvení do horské boudy provozované na polské straně. Je to ale předražená bída. Naštěstí Křižák pro nás opět připravil gurmánské sendviče a v kombinaci s točeným pivem jde nakonec o luxusní oběd. Udělal se nádherný den a my se stáváme součástí zástupu turistů, kteří si přišli užít babí léto výletem na Sněžku. Poslední úsek výstupu na vrchol je stoupání po schodech, tělo na tělo, dospělí, děti, psi. Na samotném vrcholu Sněžky se pak kvůli počtu turistů dá stěží někam sednout, natož zdolání nejvyššího bodu naší cesty kolem Česka oslavit. Dlouho se proto nezdržujeme a pokračujeme po hřebenovce dál. Cesta dobře ubíhá, brzy jsme v Malé Úpě, kde se koná jarmark a kde konečně můžeme trochu oslavit úspěšné zdolání Sněžky. Slavíme kávou a místními domácími koláči. Skoro za setmění pak dorazíme do našeho sobotního bydlení – horské chaty Ozon nedaleko Žacléře. Rychlá večeře, pivo a jde se spát. V neděli se probouzíme do deštivého dne. Dlouho se nezdržujeme snídaní, která je beztak dost skromná a raději rychle vyrážíme, abychom se podle plánu dostali na vlak do Petříkovic. Cesta nás vede přes mírné kopečky, skrz lesy a louky. Déšť houstne, je mlha, začínáme čvachtat a nepomáhá ani výměna ponožek. V promočených botách a někdy i po čtyřech se drápeme do kopců, přes které vede polská hranice mezi Královcem a Petříkovicemi. Cesta se táhne a nenabízí nic moc zajímavého. Jsme utahaní a chceme být už co nejdříve v Petříkovicích. Tam nakonec dorážíme podle plánu a etapu tak úspěšně zakončujeme. 

Hinty:

• Mít v záloze ještě jednu vrstvu oblečení navíc se vyplácí. Na etapy v horách musíte být připraveni na vše.
• Hlavní je nenechat se zaskočit deštěm a mít v záloze minimálně jedny suché ponožky.
• A hlavně nepodceňovat povrch cesty, zvláště pokud jsou to mokré kameny. Pády bolí 😉

Termín: 24-25.6.2017
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 56km/653km aneb 28% cesty
Čas etapy/cesty: 14h/170h
Převýšení etapy/cesty: 2139m/16515m
Nejvyšší bod etapy: 1494mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Úchvatná lesy a mokřady Jizerskohorské bučiny
• Nádherná cesta sledující hranice po hřebeni Krkonoš
• Přiblížení se absolutní nadmořské výšce

Podrobnosti:

Tak je to znovu tady. Chtěli jsme tento rok zahájit dříve než loni, opravdu. Měli jsme i dubnové termíny, ale zima byla nebývale dlouhá a obavy z množství sněhu v nejvyšších polohách, kterými tentokráte etapa vedla, nás nakonec od dubna odradily. No a pak se už nenašlo nic bližšího než konec června. Tak jsme znovu na startu, po relativně náročné plánovací akci – skloubit tentokráte dopravu na start a z cíle zpět byl trochu oříšek – ale povedlo se, auto jsme zanechali v Liberci a vlakem dorazili sem, do Nového města pod Smrkem. Počasí vypadá skvěle, na hřebeni snad nebude až takové vedro – děsí se Křižák. Luky ještě z Prahy pořádně nepromluvil a ještě mu to chvíli vydrží, rozhání švýcarskou únavu – a ta je echte! Já jsem jedinej v pohodě, úplně, fakt, jako opravdu,…hned na úvod se pouštíme do pořádného stoupání, ze 400mnm do výšky Smrku přes 1.120mnm – to uklidňuje Křižáka (je tu příjemně) a probouzí Lukyho (u toho se nedalo spát). Krátce svačíme a vyrážíme dál, víceméně podél hranice, po vrstevnici, nádhernými lesy a rašeliništi Jizerskohorské bučiny, posledního úseku Jizerských hor před nástupem Krkokonoš. Do těch ostře točíme doleva zhruba na třicátém km a přes Kořenov se starým viaduktem a pořádným závěrečným výšlapem a následným sestupem dostáváme do Harrachova – cíle dnešní cesty. Přespání Luky zajistil v místní Sklárně s pivovarem. Je to spíš taková ubytovna, ale čistá a nám bohatě stačí – zaléháme posílení a zároveň příjemně oslabeni pár místními půllitry. Ráno výjimečně moc nespěcháme, stíháme tedy královskou snídani v místní cukrárně a vyrážíme vstříc krkonošským hřebenům. Stejně jako včera si k nim musíme nastoupat, tentokráte skoro do výšky 1.500mnm, což je jednoznačný rekord celé cesty – hold se blíží absolutní vrchol, ale až v příští etapě. Hřebenovka je jedním slovem úchvatná, prvních 10km jdeme mimo stezky, jen sami a nádherná krkonošská flora, později se připojíme na cestu česko-polského přátelství, která sleduje hranici až do Špindlerovky, konci etapy. Osobně mě nejvíce uchvátily Sněžné Jámy – pokud neznáte, určitě se zajděte podívat! Původní plán byl jet ze Špindlerovky dolu do Špindlu autobusem, ale pronajímají tam koloběžky, čemuž jsme nemohli odolat a tak se spouštíme do Špidlu za řidítky. Ve Špindlu přeskakujeme do busu a poměrně komplikovaně (nejdříve přestup v Jičíně a pak ještě v Turnově) se asi 3 hoďky dostáváme do Liberce. Těšíme se na příště, nejspíše po prázdninách, nejen na Sněžku…

Hinty:

• Sklárna v Harrachově – hlavně pivovar
• Sněžné Jámy

Mokřady

A je to…

Vlezlá zima

Termín: 5.11.2016
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 32km/597km aneb čtvrtina cesty
Čas etapy/cesty: 7h/156h
Převýšení etapy/cesty: 776m/14376m
Nejvyšší bod etapy: 556mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Kolem Jindřichovic pod Smrkem vede naučná stezka s poetickým názvem “Za výšinami ideálů a do údolí duše,” kde najdete mimo jiné “Dveře do jiného času”
• Singltrek a restaurace “Dělnický dům” v Novém městě pod Smrkem

Podrobnosti:

Poslední etapa roku 2016 byl jednodenní vytrvalák téměř bez zastavení, který opět prověřil naše fyzické síly. Po dvou etapách, které jsme absolvovali jen s Fiifou, je ale tentokrát náš cestovatelský tým konečně v plné palbě.
Z Prahy vyrážíme už v šest ráno. Je tma, zima a předpověď slibuje zase déšť. Naštěstí se zase neplní. Dělá se celkem hezký podzimní den, kdy na nás sem tam dokonce mrkne sluníčko. Auto necháváme u nádraží v Novém městě pod Smrkem. Přesouváme se vlakem do Frýdlantu a pak busem do vísky Bulovka, odkud zahajujeme poslední etapu roku 2016.
Po několika kilometrech se dostáváme krátce na Oldřišskou pěší trasu a pak už přímo k Fiifovým oblíbeným patníkům, které nás vedou kolem polí a pastvin s ovcemi. Jdeme kopcovitou krajinou Frýdlantského výběžku, která v podzimním sychravém počasí není nijak zvlášť pohledná. Cesty jsou rozmoklé deštěm a naše trasa vede nehezkými obcemi, které silně utrpěly poválečným vysídlením německého obyvatelstva a kudy je smutné procházet. Když se ale dostáváme na dohled Jindřichovic pod Smrkem, ráz naší cesty se mění. Ocitáme se totiž na upravené naučné stezce, kterou místní pojmenovali “Za výšinami ideálů a do údolí duše.” Jde se hned veseleji, protože místní potůček překračujeme po “Mostě přes rozbouřené vody” a nebojácně procházíme skrz “Dveře do jiného času.” Nebudu prozrazovat víc, jeďte se tam podívat. Místních atrakcí je tam totiž docela dost. Kromě naučné stezky mají v Jindřichovicích pod Smrkem taky větrné elektrárny, ekologické centrum a inspirativní “protibyrokratickou vyhlášku.” Téhle obci se prý dokonce dříve říkalo “Malá Vídeň” pro honosné vily, kterých zde ještě několik stojí. Nicméně místní jsou asi nejvíce hrdí na své ekologické domy, kterých si všímáme, když Jindřichovicemi procházíme směrem k Novému městu pod Smrkem. Stmívá se a proto rychlým pochodem zdoláváme posledních několik kilometrů, křižujeme Singltrek pod Smrkem a za tmy dosedáme v restauraci “Dělnický dům”, kde etapu slavíme večeří. Nezdálo se to, ale tahle etapa nám dala zabrat.

Hinty:

• Nebát se podzimního počasí 🙂

Nedaleko od New Yorku

Pořád na patnících

Jsme v pohodě

Termín: 8. – 9.10.2016
Tým: Fiifa & Luky
Délka etapy/cesty: 56km/565km aneb čtvrtina cesty
Čas etapy/cesty: 11h/149h
Převýšení etapy/cesty: 1138m/13600m
Nejvyšší bod etapy: 578mnm

Trasa a profil etapy
Fotky z etapy

ZAJÍMAVOSTI:

• Gigantický povrchový důl na hnědé uhlí Turów na polské straně hranic
• Pomník na památku sestřeleného amerického bombardéru z druhé světové války v obci Víska
• Podsádkové domy v obcích kolem hranic

PODROBNOSTI:

Říjnovou etapou jsme potvrdili, že to s letošním plánem na vylepšení skóre kilometrů myslíme vážně. Předpověď na víkend je déšť a zima. Přesto to nevzdáváme a téměř ještě za tmy v sedm ráno vyjíždíme z Prahy směr Hrádek nad Nisou. Po nezbytném nákupu potravin v místním Penny necháváme auto u nádraží a vydáváme se na cestu. Je sice chladno, ale neprší a my máme radost, že jsme tuhle etapu neodpískali. Procházíme kolem Trojmezí a za necelou půlhodinku jsme v Oldřichově na Hranicích. Zde se dostáváme poprvé na území bratrů Poláků. Razíme si cestu nevábnou pohraniční vesnicí na polské straně, abychom se co nejrychleji dostali na “pašeráckou” pěšinu podél hraničních patníků, po které dál pokračujeme už českou stranou hranice. Cesta utíká docela svižně, přestože není čím se “kochat”. Jdeme bahnitými pěšinami, občas míjíme skládky nebo bažiny močůvky. Jen letmo zahlédneme gigantický povrchový důl na polské straně a zastavujeme na kopci Výhledy, kde si dáváme oběd. Brzy ale začíná pršet, padá mlha a z výhledů na Výhledech toho moc nemáme. Pokračujeme dál po cestách v polích, kde nám na malou chvíli podzimní počasí maluje obrazy melancholických zátiší zelenohnědé podzimní krajiny s mlhou a kravkami. Začíná už ale vydatně pršet a my pospícháme, abychom se co nejdříve dostali do nějaké vesnice s hospodou, kde bychom si dali polévku nebo alespoň horký čaj. No jo, ale chyba lávky. Procházíme vesnicemi, kde na hospodu nebo bufet prostě nenarazíte. Nemáme štěstí v Kunraticích, ani v dalších větších obcích. Jediným zpestřením jinak celkem monotónní cesty, je památník letcům amerického bombardéru, který byl sestřelen u obce Víska za druhé světové války. Za zmínku stojí ještě podsádkové domy, které jsou v místních obcích hezky opravené. Jsme rádi, že se dostáváme ještě za světla do penzionu Na Bidýlku, kde nás přivítá milá paní majitelka.

Ubytujeme se v útulném podkroví velkého domu a vyrážíme do jediné hospody, která je v okolí – U Vohnoutů. Už název vám může napovědět, o jaký podnik že to jde. Pivo chuťově odpovídá zakouřené vesnické hospodě z osmdesátých let, kterou by tento vybraný podnik včetně osazenstva mohl okamžitě sehrát v nějakém dobovém filmu. Mají zde ale naštěstí několik jídel, která navíc nejsou úplně špatná. První den naší cesty tak zakončujeme zelňačkou a utopencem.

V neděli ráno nám majitelka penzionu přináší skvělou snídani a dáváme se s ní do řeči. S manželem vyměnili byt ve městě za dům na vesnici, jehož jedna část slouží jako penzion. Žijí zde na polosamotě spokojeně s dětmi, oslíkem, kozou a kočkami. Živí se výrobou keramiky a pronajímají pokoje. Pokud někdy přemítáte o tom, zda lze vyměnit život ve městě a nudnou práci v korporaci za svobodný život v přírodě, tak odpověď zní ano, jde to. A pokud vás zajímá, jak takový život může vypadat, jeďte navštívit rodinu v penzionu Na Bidýlku.

Vydáváme se na zbytek cesty a přestože zase prší, naše cestovní morálka je dobrá. Jsme vybaveni teplým čajem a máme zážitek ze setkání s lidmi, kterým se povedlo změnit svůj život k lepšímu. Putujeme nyní malebnější krajinou, procházíme osadami, které vypadají celkem k světu a do Habartic, naší cílové destinace, dorážíme s předstihem. Rozhodneme se pro prodloužení naší cesty, abychom si naběhli fóra pro příští etapu a spěcháme do Pertoltic, kde musíme stihnout autobus do Chrastavy a pak vlak do Hrádku nad Nisou. Vše klapne a i když opět není kde si dát cokoli teplého k jídlu nebo pití, zakončujeme říjnovou etapu s dobrým pocitem, že letošní cíl našlapaných kilometrů plníme. A navíc máme plán, že až tuto naší Cestu kolem Česka dokončíme, vydáme se na druhé kolo, abychom zjistili, jak se v průběhu našeho putování změnilo Česko, kterým jsme prošli. Půjde se už najíst nebo si dát alespoň čaj v Kunraticích? Najdeme hospodu U Vohnouta? A bude rodina v penzionu Na Bidýlku žít spokojeně s oslíkem a kozou? Těšíme se, že to za (snad) pár let zjistíme 🙂

HINTY:

• Je opravdu složité odhadnout, zda cestou narazíme na nějakou funkční hospodu. Ani městečka velikosti Chrastavy nezaručují, že zde bude v době, kdy čekáme na spoj, otevřen nějaký podnik s teplým jídlem. Je proto potřeba sebou nosit zásoby.
• Penzion Na Bidýlku stojí určitě za návštěvu, když ne kvůli přenocování tak proto, že si zde můžete pohladit místního oslíka, nakoupit originální keramiku, kterou vyrábí paní majitelka a popovídat o tom, jaké to je skutečně zrealizovat “cestu z města.”

Slunko na sklonku, my taky 😉

Opět v pískovcích, nyní hoodně na severu

Po ránu na Luži

Termín: 10-11.9.2016
Tým: Fiifa & Luky
Délka etapy/cesty: 58km/508,4km aneb bez mála čtvrtina cesty
Čas etapy/cesty: 11h/138h
Převýšení etapy/cesty: 1115m/12462m
Nejvyšší bod etapy: 673mnm

Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:

Pokořili jsme magickou hranici 500 km! Ještě 3x totéž a budeme na konci 😉

PODROBNOSTI:

Tak to byl nářez, přišel jsem o PC a s tím možnost zodpovědně naplánovat etapu, těsně před odjezdem jsme přišli o Toma, následně z nás kombinace třicetistupňového zářijového sluníčka a asfaltu málem vysála poslední zbytky energie, aby nám druhý den cesta připravila nádherné zážitky přírodními útvary ne nepodobnými těm, nad kterými jsme se nedávno kochali v Labských pískovcích. Ale po pořádku……z Prahy vyrážíme v sobotu brzy po svítání, pouze s orientačním plánem cesty naklikaným na mapách.cz, Tom musel pár hodin před tím vzdát, neschopen rozchodit pochroumanou nohu 😦 Míříme do Hrádku nad Nisou, cíle naší cesty, jsme tam za pohodovou hoďku a půl, auto necháváme přímo na nádraží. Do Ebersbachu, cíli předchozí etapy a počátku té dnešní, je to vláčkem ¾ hoďky. Sluníčko už naplno hřeje, jakoby chtělo říct: “dneska to nebudete mít snadný, hoši”. A hoši vyráží. V dáli se záhy vyloupává kopeček, ve kterém odhalujeme cíl dnešního dne, horu Luž (790m) a onoho výhledu na pocitově nepřibližující se, v horkém slunci chvějící se vrchol, se ten den už nezbavíme. Cesta je úmorná, hranice se vine místními městy, městečky a vesnicemi, a tak víceméně nezbývá než šlapat a glosovat všemožné domy, stavení a chalupy – na konci dne budeme realitními experty 😉 Jiříkov, Filipov, Rumburk, Seifhennersdorf, Vansdorf, Grosschonau, Waltersdorf. Skoro 35km zpevněných cest, povětšinou vystaveni přímému slunci. Jedním z mála povyražení je příjemný oběd v řecké taverně na kraji Vansdorfu. Až závěr dne nás vrátí do lesů a kopců a donutí, tentokráte s velkou radostí, vystoupat 300 výškových metrů do sedla pod Luží a konečně dorazit k horské chatě Luž, místu kde dnes přenocujeme. Nic zázračného ani zajímavého zde nehledejte, prostě chajda na přespání a relax unavených svalů, šlach a kostí. Neděle, to už je jiný kafe. Vracíme se na nezpevněné cesty, do hustých lesů a pestrého profilu. Zejména v okolí Kurort Jonsdorfu znovu objevujeme pískovcové skály plné vytvarované do mnoha pitoreskních tvarů a sem tam jakoby do nich vrostlých budov a staveb. Dnes poněkud pospíchám a tak Lukymu ani nedopřeji jeho oblíbený výstup na rozhlednu na kopci Hvozd, míjíme ji v úctihodné vzdálenosti – sorry Luky. Po žluté značce, těsně kolem hraniční čáry, a na hodně dlouho naposledy po německé půdě, se navracíme do Hrádku nad Nisou, cíli našeho putování. Stihneme ještě rychlý vegetariánský a zároveň smažený oběd v jedné místní hospůdce, jež si nezaslouží jmenovat a už frčíme zpátky na Prahu. Jak už jsem naznačil, příště už po hranici s bratry slovany Poláky.

HINTY:

• Kurort Jonsdorf a okolí rozhodně stojí zato navštívit a strávit tam více času
• Luž a okolí vypadá jako zajímavá alternativa nejen pro zimní radovánky – doporučujeme!

Zase ve třech.

Pastelovky

Nejvíc na severu!

Termín: 11-12.6.2016
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 55,6km/450,4km aneb 20% cesty
Čas etapy/cesty: 13h/127h
Převýšení etapy/cesty: 1378m/11374m
Nejvyšší bod etapy: 507mnm

Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:

Nejsevernější bod ČR uprostřed Šluknovského výběžku

PODROBNOSTI:

Tentokráte o dost stručněji, protože to prostě píšu téměř rok po uskutečněné cestě a ten Němec co si nevzpomínám jak se jmenuje mojí paměť kapánek zamlžil 😉 Vyrážíme na první etapu roku 2016, znovu až v červnu, ale co už, tentokráte, jak ukáže podzim, se pochlapíme o dost více než v roce minulém, ale nepředbíhejme. Zahajujeme ve dvou, s Tomem, Luky má neodkladné povinnosti a přidá se k nám až na druhou půlku etapy. Do Dolní Poustevny, startu etapy, se dostáváme snadno vlakem z Rumburka. Jdeme nádhernou a hlavně zcela opuštěnou krajinou Šluknovského výběžku – víceméně ya celý den nepotkáme ani živáčka a mineme naprosté minimum lidských obydlí. Zhruba v polovině dnešní trasy se dostáváme na nejsevernější bod České Republiky! Skvěle, další veliký milník za námi, po nejzápadnějším bodu máme pomyslnou medaili i za ten nejsevernější. Ještě východ a jih a máme to za sebou. Ubytování na nás čeká v Rožanech, v místním mlýnu a s dobrou večeří a pivkem na nás už čeká Luky! Pohodové přespání, jako v peřince, ostatně jako vždy, bez ohledu na podmínky. Nedělní etapa je tentokráte milostivá a po lukách a hájích, za skvělého slunečního počáska, vede až do cíle etapy, Ebersbachu. Krásné, ale v neděli zoufale ospalé německé městečko nenabídne našim znaveným tělům zhola nic k povzbuzení a tak musíme vzít za vděk typickou ne úplně hezkou hospůdkou na české straně hranice – ale alespoň otevřenou. Zde taky rovnou naskakujeme na bus směr Rumburk.

HINTY:

• V Ebersbachu nečekejte nic, ani ten vlak 😦
• V Rožanech je prima přespání v mlýně Rožany
• Etapa, hlavně začátek, plná drsné přírody s minimem lidské přítomnosti