Termín: 8. – 9.10.2016
Tým: Fiifa & Luky
Délka etapy/cesty: 56km/565km aneb čtvrtina cesty
Čas etapy/cesty: 11h/149h
Převýšení etapy/cesty: 1138m/13600m
Nejvyšší bod etapy: 578mnm
Trasa a profil etapy
Fotky z etapy
ZAJÍMAVOSTI:
- Gigantický povrchový důl na hnědé uhlí Turów na polské straně hranic
- Pomník na památku sestřeleného amerického bombardéru z druhé světové války v obci Víska
- Podsádkové domy v obcích kolem hranic
PODROBNOSTI:
Říjnovou etapou jsme potvrdili, že to s letošním plánem na vylepšení skóre kilometrů myslíme vážně. Předpověď na víkend je déšť a zima. Přesto to nevzdáváme a téměř ještě za tmy v sedm ráno vyjíždíme z Prahy směr Hrádek nad Nisou. Po nezbytném nákupu potravin v místním Penny necháváme auto u nádraží a vydáváme se na cestu. Je sice chladno, ale neprší a my máme radost, že jsme tuhle etapu neodpískali. Procházíme kolem Trojmezí a za necelou půlhodinku jsme v Oldřichově na Hranicích. Zde se dostáváme poprvé na území bratrů Poláků. Razíme si cestu nevábnou pohraniční vesnicí na polské straně, abychom se co nejrychleji dostali na “pašeráckou” pěšinu podél hraničních patníků, po které dál pokračujeme už českou stranou hranice. Cesta utíká docela svižně, přestože není čím se “kochat”. Jdeme bahnitými pěšinami, občas míjíme skládky nebo bažiny močůvky. Jen letmo zahlédneme gigantický povrchový důl na polské straně a zastavujeme na kopci Výhledy, kde si dáváme oběd. Brzy ale začíná pršet, padá mlha a z výhledů na Výhledech toho moc nemáme. Pokračujeme dál po cestách v polích, kde nám na malou chvíli podzimní počasí maluje obrazy melancholických zátiší zelenohnědé podzimní krajiny s mlhou a kravkami. Začíná už ale vydatně pršet a my pospícháme, abychom se co nejdříve dostali do nějaké vesnice s hospodou, kde bychom si dali polévku nebo alespoň horký čaj. No jo, ale chyba lávky. Procházíme vesnicemi, kde na hospodu nebo bufet prostě nenarazíte. Nemáme štěstí v Kunraticích, ani v dalších větších obcích. Jediným zpestřením jinak celkem monotónní cesty, je památník letcům amerického bombardéru, který byl sestřelen u obce Víska za druhé světové války. Za zmínku stojí ještě podsádkové domy, které jsou v místních obcích hezky opravené. Jsme rádi, že se dostáváme ještě za světla do penzionu Na Bidýlku, kde nás přivítá milá paní majitelka.
Ubytujeme se v útulném podkroví velkého domu a vyrážíme do jediné hospody, která je v okolí – U Vohnoutů. Už název vám může napovědět, o jaký podnik že to jde. Pivo chuťově odpovídá zakouřené vesnické hospodě z osmdesátých let, kterou by tento vybraný podnik včetně osazenstva mohl okamžitě sehrát v nějakém dobovém filmu. Mají zde ale naštěstí několik jídel, která navíc nejsou úplně špatná. První den naší cesty tak zakončujeme zelňačkou a utopencem.
V neděli ráno nám majitelka penzionu přináší skvělou snídani a dáváme se s ní do řeči. S manželem vyměnili byt ve městě za dům na vesnici, jehož jedna část slouží jako penzion. Žijí zde na polosamotě spokojeně s dětmi, oslíkem, kozou a kočkami. Živí se výrobou keramiky a pronajímají pokoje. Pokud někdy přemítáte o tom, zda lze vyměnit život ve městě a nudnou práci v korporaci za svobodný život v přírodě, tak odpověď zní ano, jde to. A pokud vás zajímá, jak takový život může vypadat, jeďte navštívit rodinu v penzionu Na Bidýlku.
Vydáváme se na zbytek cesty a přestože zase prší, naše cestovní morálka je dobrá. Jsme vybaveni teplým čajem a máme zážitek ze setkání s lidmi, kterým se povedlo změnit svůj život k lepšímu. Putujeme nyní malebnější krajinou, procházíme osadami, které vypadají celkem k světu a do Habartic, naší cílové destinace, dorážíme s předstihem. Rozhodneme se pro prodloužení naší cesty, abychom si naběhli fóra pro příští etapu a spěcháme do Pertoltic, kde musíme stihnout autobus do Chrastavy a pak vlak do Hrádku nad Nisou. Vše klapne a i když opět není kde si dát cokoli teplého k jídlu nebo pití, zakončujeme říjnovou etapu s dobrým pocitem, že letošní cíl našlapaných kilometrů plníme. A navíc máme plán, že až tuto naší Cestu kolem Česka dokončíme, vydáme se na druhé kolo, abychom zjistili, jak se v průběhu našeho putování změnilo Česko, kterým jsme prošli. Půjde se už najíst nebo si dát alespoň čaj v Kunraticích? Najdeme hospodu U Vohnouta? A bude rodina v penzionu Na Bidýlku žít spokojeně s oslíkem a kozou? Těšíme se, že to za (snad) pár let zjistíme 🙂
HINTY:
- Je opravdu složité odhadnout, zda cestou narazíme na nějakou funkční hospodu. Ani městečka velikosti Chrastavy nezaručují, že zde bude v době, kdy čekáme na spoj, otevřen nějaký podnik s teplým jídlem. Je proto potřeba sebou nosit zásoby.
- Penzion Na Bidýlku stojí určitě za návštěvu, když ne kvůli přenocování tak proto, že si zde můžete pohladit místního oslíka, nakoupit originální keramiku, kterou vyrábí paní majitelka a popovídat o tom, jaké to je skutečně zrealizovat “cestu z města.”
Cesta kolem Česka 