Osamělé nádraží

Labské pískovce brzy ráno

Veselý patník

Termín: 11-12.10.2014
Tým: Fiifa & Luky
Délka etapy/cesty: 62,4km/345,6km aneb 15% cesty
Čas etapy/cesty: 17h/96h
Převýšení etapy/cesty: 1293m/8134m
Nejvyšší bod etapy: 882mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Ušli jsme rekordní počet kilometrů: 62,4

PODROBNOSTI:
Při zpáteční cestě z 6. etapy jsme obdivovali železničniční viadukty, pod kterými jsme projížděli autobusem do Teplic. 7. etapu jsme tak museli zahájit právě jízdou vlakem po této staré železniční trati do Moldavy, kde jsme 6. etapu zakončovali. Vlak jezdí z Dubí a přijíždí přesně na čas. Je to ten starý naftový motoráček se dvěma vagóny a jet s ním je zážitek. Trať vede nejen přes viadukty, ale projíždějí se také tunely a v některých úsecích se náš motoráček s dramatickým skučením sotva krokem sune vpřed. Postě nádhera. V Moldavě vystupujeme do typicky podzimního počasí, slabý déšť, mlha. Nasazujeme kulichy a vydáváme se na další cestu kolem Česka. Naše GPSka nás vede převážně po silnici přes místní obce a je to bohužel typické “pohra-ničí”, které působí (zejména co se týče české strany) nevlídně, opuštěně, mrtvě. Procházíme cestou přes Cínovec, kudy do Československa v roce 1945 prošel hlavní proud tanků Rudé armády, ve Fojtovicích míjíme pomník obětí pochodu smrti politických vězňů taktéž z roku 1945, až nakonec v Adolfově objevujeme podivnou “bufetohospodu”, kde nás stokilový výčepní s okázalou nechutí obslouží pivem a klobásou. Pokračujeme dál přes Krásný les, kdysi výstavní vesnici se zámkem a několika tisíci obyvateli, jenže německy mluvícími a nyní tedy polopustou. Počasí se vylepšuje a cesta nám rychle utíká. Jdeme teď krajem, kterému se podle turistických cedulí říká zapomenuté pohraničí. Projdeme Mordovou roklí, kde za starých časů bylo pro výletníky malé zoo a cestou kolem výběhů s býky sestupujeme už opět za slabého deště do Petrovic, kde máme v penzionu Retro ubytování. Dáváme si dobré jídlo a horkou sprchu. Druhý den vstáváme do slunečného rána. Vyrážíme na cestu brzy a bez snídaně, ale jsme v dobré náladě, protože to vypadá, že tentokrát nebudeme muset vytahovat pláštěnky. Hned za Petrovicemi procházíme kolem místa, bojiště, kde se podle turistické informační cedule střetla za napoleonských válek francouzská jízda s ruskou gardou. Těch míst s nějakou válečnou historií je v tomto kraji více a není to náhoda. Nakléřovský průsmyk, kudy procházíme, byl podle průvodce místem, kudy do čech často pronikala cizí vojska. Přes Petrovice bylo i obsazeno Československo v roce 1938. Cesta dál nás vede údolím, kudy protéká Rájecký potok, procházíme kolem osady Nové Dvory a skrz Rájecké skály, kde se prý vyskytují fósílie. Cesta již nevede jen po silnici, ale po cestách a lesem. Zažíváme krásný podzimní den plný barev a té typické podzimní vůně listí, hlíny. Procházíme kolem Tiských stěn, míjíme Kristin hrádek a hlubokým lesem po patnících postupujeme k našemu cíli. 7. etapu končíme u Děčína v Dolním Žlebu, kde poslední nejméně kilometr sestujeme po kamenné cestě. Proč si dal někdo práci, aby vytvořil cestu “do lesa” jako kamennou vánočku, se nám u místních obyvatel bohužel nepodařilo zjistit. Cesta k autu do Teplic luxusním vlakem Deutsche Bahn je příjemná a rychlá. Dobrý pocit z této etapy ještě podpoří fakt, že jsme trhli rekord a ušli zatím nejvíce kilometrů – za oba dva dny celkem 62,4 km.

HINTY:

• Je potřeba mít drobné na autobus. Řidiči autobusů jsou totiž povětšinou nerudní a nechtějí rozměnit.
• Vlaky jezdí na čas a jsou prima.
• Opět se ukazuje, že nelze spoléhat na to, že po cestě potkáme hospodu a proto je potřeba si sebou brát dostatek jídla a pití.

Osamělý a prokřehlý patník.

Na jaké straně hranice to asi jsme?

Core tým u dvou patníků

Termín: 6-7.9.2014
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 55,4km/226,1km aneb 12% cesty
Čas etapy/cesty: 16h/63h
Převýšení etapy/cesty: 1096m/5827m
Nejvyšší bod etapy: 1163mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Hrdinou etapy je Křižák, který na 6. etapu vyrazil, i když byl téměř beze spánku a po týdenní zahraniční služební cestě

PODROBNOSTI:
Z Prahy tentokrát vyrážíme velmi brzo, musíme totiž stihnout vlak z Mostu a navazující spoje. Vše zafunguje a my se kolem půl deváté ráno dostáváme do Načetína, odkud zahajujeme 6. etapu. Je krásně, počasí nám tentokrát opravdu přeje a přestože jsme všichni tři nevyspalí, šlape se nám dobře. Zažíváme babí léto v krásné krajině Krušných hor. Po několika kilometerch neodoláme a zastavujeme v Brandově, respektive na německé straně hranic v Olbernhau. Dáváme si malé občerstvení v místní kavárničce a vyhříváme se na slunci. Skvělý relax. Pokračujeme pak dál po německé straně, šlapeme střídavě po silnici a střídavě se zanořujeme do lesů kolem hraniční čáry. Jdeme krajem, kde se dříve hojně těžilo a cestou míjíme bohužel již nefunkční pozůstatky zdejší slávy v podobě štol a železničních viaduktů. Doly a hutě nahradila dřevovýroba, procházíme kolem pil a malých továrniček na dřevěné hračky. Zastavujeme se pak v jedné malé hospůdce u starého viaduktu, který “přeťala” asfaltová silnice. Zbytek cesty je pak bohužěl téměř celý po silnici a počasí se kazí, spouští se déšť. Začíná na nás doléhat únava a když konečně dorazíme do penzionu Thomas na německé straně v Deutscheinsiedel (Mníšek), jdeme okamžitě spát.Druhý den začínáme zase brzo, nicméně je opět krásně. Poctivý deseti hodinový spánek nás nabil energií a prvních několik kilometrů skoro utíkáme. Jdeme polníma cestama v lesích Flájské hornatiny a šlape se nám výborně, užíváme si každý kilometr. Je krásný slunečný den, procházíme chatovými osadami a opět míjíme starou železniční dráhu. Těsně před Moldavou nás dohání déšť a musíme nasadit pláštěnky. 6. etapu zakončujeme gulášem v hospůdce na kraji Moldavy.

HINTY:

• Po několika etapách jsme již sehraný tým – naplánovaní cesty, spoje, doprava, ubytování, trasa… Vypadá to, že máme vše vychytáno a je radost na cestu vyrážet.
• Cash je v pohraničí king a zejména drobných je potřeba mít dostatek (a to i eur).

Historický patník

Fiifa ve svém zeleném živlu

Křižák nakřivo 😉

Termín: 14-15.6.2014
Tým: Fiifa & Křižák
Délka etapy/cesty: 55,4km/226,1km aneb 10% cesty
Čas etapy/cesty: 16h/63h
Převýšení etapy/cesty: 1096m/5827m
Nejvyšší bod etapy: 1163mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Překonali jsme metu 200km a 5000 výškových metrů a dostali se tím do desetiny našeho putování

PODROBNOSTI:
Pátá etapa již dost jasně formuje budoucí CORE tým v podobě Křižáka a mojí maličkosti. Od „prkna“ se etapa zdá býti relativně rovinatá a vedená více méně po zpevněných površích. Dilema je jasné, nasadit tvrdé a nepromokové pohorky nebo se spokojit s „vycházkovější“ obuví? Rozhoduje předpověď, která je, zcela neočekávaně, znovu deštivá. Nasazujeme tedy pohorky, Křižák dokonce fungláče, stejnou značku i typ boty, která se mu na dvojce rozpadla – hold lásku k botě jen tak něco nerozhodí. Startujeme v Božím Daru, kam se tentokráte dostáváme busem z Ostrova nad Ohří (v Ostrově auto necháváme na náměstí). Od zastávky busu se podél hranice vyplížíme pár desítek výškových metrů k jednomu z historických patníků, nedaleko Klínovce. Neušli jsme snad ani kilák a ocitáme se na nejvyšším bodě etapy, teď už to s námi půjde jen z kopce. Padáme rychle do Oberwiesenthalu, kde si zavzpomínám na své pravidelné víkendové lyžařské zájezdy a neodolatelnou vůni a chuť bratwurstu – od těch dob jsem nenašel místo, kde by takto skvěle chutnaly – i chutě a vůně mládí jsou evidentně nepřekonatelné. Následuje únavná a hlavně tvrdá (vesměs asfaltová) pouť podél říčky Polavy, která tu dlouhé kilometry tvoří hranici. Nohy mě začínají bolet hned po pár kilometrech, přece jen vysokohorská tvrdá obuv a asfalt se nemají rádi, no a odnáší to mé holeně. Křižák a jeho nový lakovky si zdá se společně rozumí – že já blbec jsem ty své staré zrazoval :-(. Bez velkých změn v profilu a okolní krajině se suneme skoro 20km do Vejprt, kde jsme svědky veselí místních čechů a němců, kteří se bez ohledu na městem procházející hranici velmi dobře baví, společně, na obou březích, jakoby ani žádná hranice neexistovala. Do tance se s nimi nedáváme, ale i tak necháváme odpočinout nohy za zvuku česko-němeské vlachovky a se zájmem pozorujeme okolí. Dalších zhruba 12km je už podstatně příjemnějších, zavede nás zpátky do lesů a luk, tam kde se cítíme nejlépe, pryč od asfaltu, vesnic, lidí….s dnešní cílovou stanicí jménem Kryštofovy Hamry a jediným místním penzionkem Dudýnek. Paní už na nás čeká, jsme za spoustu posledních dnů evidentně jediní hosté. Při gulášku se během čtvrt hoďky dozvídáme celý životní příběh naší hostitelky a je to překvapivé drama se spostou zápletek, násilí, nemocí, úmrtí, vzkřížení….prostě kam se hrabou novácké seriály! Křižák, kterého si paní evuidentně oblíbila díky jeho vrozenému taktu a tudíž neschopnosti paní zmrazit pohledem či ještě něčím peprnějším, si to vytrpí až do konce – já vyklízím pozice z posledním soustem a utíkám se ukrýt na pokoj. Po krátké večerní poradě se rozhodujeme v neděli stihnout dřívější bus, což znamená vzdát se  snídaně (a tudíž i společnosti naší milé hostitelky) a nařídit budíka na šestou. Ráno vyrážíme s kokrháním a hned absolvujeme snad jediné vážnější stoupání etapy, mechem a vysokou trávou, prostě ranní paráda, které je bohužel zakrátko konec. Ocitáme se totiž na krušnohorské magistrále, jež nás vede mezi rozsáhlými blaty, bohužel znovu po rozbitém asfaltu a tudíž za stupňující se bolesti holení. Charakter trasy se až do cíle mění jen málo, sem tam odbočíme na sice neasfaltové, ale stále zpevněné cesty. Alespoň počásko je nádherné. Do Načetína, malé vesničky na hranicích, dorážíme nakonec včas. Po dnešních více jak 20km se počítadlo zastavuje opět na celkových 55km, zbývá jen cesta busem do Chomutova a odtud rychlíkem z5 do Ostrova nad Ohří. Etapa zdánlivě nenáročná, alespoň profilem, nám nakonec dala díky svému charakteru pořádně zabrat. Nohy se budou nějaký čas léčit, ale už teď se těšíme na šestku….snad se vrátíme z asfaltu podél řek zase do příhraničních mechových stezek.

HINTY:

• Volba vhodné obuvy je opravdové dilema. Na zpevněné rovinaté cesty je VHT obuv krajně nevhodná, to jsou snad lepší boty promočené ….

Jaro na cestách

První pořádná blata

Core tým s 29

Termín: 10-11.5.2014
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 55,7km/170,7km aneb 7% cesty
Čas etapy/cesty: 16h/47h
Převýšení etapy/cesty: 1708m/4731m
Nejvyšší bod etapy: 1064mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Poprvé jsme se setkali a byli nuceni přejít několik slatinišť a bažin

PODROBNOSTI:
Na čtvrtou etapu se k nám přidává první host, Luky. Po minulé „singles“ etapě tedy podstatně více legrace a méně strachu 😉 Auto tentokráte na pohodu necháváme u Sokolovského nádraží a do startovního bodu, Klingenthalu, se přesunujeme vlakem (teda kvůli výluce větší část busikem, ale to je detail). Po úvodním rozehřátí po Klingenthalské silnici se před námi zvedá kopec, který nás chtě nechtě nutí k prvnímu výkonu. Na jedné samotě potkáváme saského mládence hrdého na svou vyvěšenou DDR vlajku a tak neváháme – fotka s jednou z mnoha variant srpu a kladiva je ulovena. Po nějakých 10km zdá se stoupání končí a kromě nedaleké rozhledny se nabízí i místní stánek s výběrem radlerů a klobás – podléháme, tedy jen tomu radleru. Teprve později zjišťujeme, že je to poslední místo dnešního dne kde se dalo jakž takž něco zakousnout. Na 15Km nás čeká první překvápko jménem Velké Jeřabí jezero – nejde o nic jiného než pár set metrů dlouhá blata, která prověřují kvalitu našeho obutí – Křižák, který ještě od minula nepřezbrojil, pláče. Dalších 10 km je více méně nádherná hřebenovka, sem tam spestřená dalšími slatiništi a blaty, dokonale odříznutá od civilizace. Prakticky neustále jdeme přímo po patnících, jak vidno i na fotkách. Kolem 25km nás opět a zas, jak je v Krušnohoří zvykem, přepadá deštík. Jeho intenzita houstne až do lijáku, ve kterém strávíme zbytek dne. Do Potůčků dorážíme již dost unavení, zmoklí a vůbec natěšení na teplo, sprchu, pivko a horkou polívku. Česká strana Potůčků je inferno – kombinace vietnamských stlučených stánků s blikajícími neony kasín, opravdu silně nepovedený příběh. Náš penzion Červená Liška je naštěstí mimo Potůčky, v těsné blízkosti hranic. Má ruskou majitelku a hostitelku v jedné osobě, je tam docela teplo, ruská strava taky ujde, prostě nemá-li člověk vysoká očekávání a ty hraničář po 35 km místy v hustém dešti opravdu nemá, dokáže Liška i potěšit. Ráno snídáme a balíme brzy, cílem je bus z Božího Daru a ten jede už ve 13:30 – čeká nás ovšem ještě překonat více než 20km. První půlku dne prakticky sestupujeme do údolí, po cestě objevujeme nádhernou obrovskou louku v jarním rozpuku, sevřenou ze všech stran lesy, prostě skvost – po chvilce rozjímání na téma kdyže si tady postavíme usedlost a dožijeme naše bídné životy, vyrážíme dál vstříc krušnohorským lesům. Slezeme do vesničky ve výšce nějakých 650m.n.m. a následně začneme ukusovat z opravdu příkrého kopečka, který nás kolem historického patníku z roku 1729 postupně vyžene až do výšky 1064m.n.m Finálka v podobě stoupání 400 výškových metrů na pár kilometrech, to vše s 50km v nohou, je opravdu zajímavá výzva. To už se ale za posledním kopečkem vynořuje Boží Dar, první česká příhraniční vesnička, která je opravdu malebná – ne není to fata morgana – stejně jako jejích spousta sestřiček ležících na té západní straně hranice. Ještě stihneme pivko a polívku v jedné z mnoha místních hospůdek a rychle na bus. S přestupem na vlak v Karlových Varech dorážíme kolem čtvrté k autu a směřujeme k domovu.

HINTY:

• Je zajímavé bojovat mezi touhou potěšit se neuvěřitelnou krásou místní přírody a potřebou ujít nezbytné penzum km, aby naše putování vůbec někdy skončilo. Na Lukym jako hostovi, který úplně nemusí spěchat, byl rozpor krásně patrný….optimální řešení ovšem nemá, alespoň pro nás….