Termín: 15.5.-17.5.2025
Tým: Fiifa, Luky, Křižák
Délka etapy/cesty: 81km/2029km aneb čtyři pětiny cesty
Čas etapy/cesty: 24h/534h
Převýšení etapy/cesty: 1910m/47465m
Nejvyšší bod etapy: 1127mnm

Zajímavosti:

• Zdolali jsme vzdálenost 2000 km, zbývá “pouhých” 500 km do cíle
• Navštívili jsme nejjižnější bod Česka

Podrobnosti:

Tak už jsme opět všichni pohromadě. Rok od roku bolavější, ale odhodlaní vydržet až dokonce. Vyrážíme z Hlaváku, ve čtvrtek brzy ráno.

V Rybníce (nebo v Rybníku?) bychom měli být kolem jedenácté. Ovšem na cestě je výluka a tak jsme nuceni přesednout na bus. Díky tomu nám následný vlak z Budějek ujíždí před očima 😳 Další jede až za 2 hoďky. Ty trávíme v sympatické kavárně vedle nádraží. V Rybníce jsme tak až v jednu, ale naštěstí je dlouho vidět, tak cíl dnešní trasy do tmy stíháme. Jdeme pohodovou krajinou pres Horní Dvořiště a dále pak přírodním parkem Vyšebrodsko, kde dosahujeme nejjižnějšího bodu naší dlouhé cesty, abychom pokračovali na Rakouskou stranu hranice. Profil se začíná vlnit. Míjíme ski-resort Sternstein a pak už příkře stoupáme až ke krásnému penzionu Waldschenke. Paní majitelka už nás čeká se smaženými řízky. Úplně zničenému Křižákovi dáváme radši samotku a jdeme na kutě 😇

V pátek ráno nespěcháme. Dnes nás čeká nenáročná etapa, bez velkého převýšení. Je ale dost zima, fouká a honí se mraky. Po krátkém výstupu na nejvyšší horu etapy, Sternstein (1150 mnm), s krásnou rozhlednou, začínáme klesat do údolí. Zastavujeme se v Guglwaldu, kde jsou, alespoň se tím tedy chlubí, pomalé lázně (slow wellness) – nemáme prostor to vyzkoušet, tak alespoň pomalu objednáváme a vychutnáváme šálek skvělé brazilské kávy 😅 Mezitím se ovsem přihnaly mraky a přinesly déšť. Nic dramatického, ale zbytek dne už střídavě sundáváme a nandaváme nepromokavé bundy. Vracíme se do Čech, v místě zbořené vísky, jedné z mnoha, které se staly osudné poválečné události. V nedaleké hospůdce Dobík v Pasečné se ještě krátce občerstvujeme, abychom se připravili na posledních pár km cesty, která dnes končí ve Svatém Tomáši, v bývalém loveckém zámečku, toho času překrásně rekonstruovaném na wellness hotel. Bohužel nemá zdaleka tak skvělou kuchyni, ba právě naopak, což odnáší Luky nočními zažívacími problémy. Stravu zde opravdu nemůžeme doporučit.

Sobota je ve znamení Lipenské nádrže – prakticky celý den kopírujeme jeho jižní, kompletně pustou stranu. Znovu je k nám profil milosrdný, asi aby dal našim nohám oddechnout před příští, opravdovou Šumavskou etapou. Celý den jdeme obklopeni nádhernou přírodou, zpěvem nesčetného množství ptáků, bobřími přehradami v blatech a dalšími krásami Šumavy. Sem tam se otevírá úchvatný pohled na Lipenskou přehradu. Do cílového místa, Nové Pece, nakonec přicházíme už 2 hodiny před odjezdem vlaku. Dáváme za vděk teplu místní hospůdky Marlin. Byla to prochladlá etapa. No a teď už jen 4 hodinky do Práglu.

Hinty:

• Když má restaurace hodnocení 3.2, radši ujíst něco ze zásob 😇

Termín: 25.9.-29.9.2024
Tým: Fiifa
Délka etapy/cesty: 106km/1948km aneb tři čtvrtiny cesty
Čas etapy/cesty: 22h/510h
Převýšení etapy/cesty: 2047m/45555m
Nejvyšší bod etapy: 950mnm

Zajímavosti:

• Novohradské hory jsou krásné i opuštěné, jakoby zvaly hraničáře a podobné týpky k objevování
• Pohoří na Šumavě s krásným kostelem a atmosférou horské vsi

Podrobnosti:

Luky bojuje s kolenem a Křižák si střihnul dalšího Covida. Po mnoha a mnoha letech vyrážím sám. Pěkně na těžko, zavzpomínat na přechod Bosny a uskutečnit poslední dobrodružství před tím, než se vydám pod kudlu se svým kolenem i já. Cesta z Hlaváku do Majdaleny je pohodová. Pár posledních stanic jsem ve vagonu úplně sám. Vystupuju do tmy, hold stmívá se už kolem sedmé, tohle bude v příštích dnech docela výzva. Hlavu skládám U Pilaře. Penzion je, až na pár postarších Němek, prázdný – jeho majitel má navíc hlavu plnou starostí, ani jemu se nevyhnula velká voda a jelikož jde o povodňové pásmo, nechala ho pojišťovna na holičkách. Nese to statečně – nadšeně mi vypráví o Novohradských horách.

Ve čtvrtek vstávám do deště. Majitel penzionu říká, že budou jen přeháňky. Přesto oblíkám nepromok a vyplácí se. V dešti jdu celé dopoledne, po asfaltových opuštěných stezkách Třeboňských lesů. Nikde nikdo. Těch pár hospod zavřených. Nová Huť, Františkov, Rapšach, Spáleniště. Přecházím čáru do Rakous a postupuji na Gmund. Ten ovšem obcházím, abych se přes nehezkou průmyslovou zónu dostal do Velenice, cíle dnešního putování. Na chviličku se ukazuje slunce a já si ho užívám s jedenáctkou Staráčem (ten o dost méně) v hospodě U kostela. Honem honem než padne tma, hledám kde se utábořit a vyhrává posekaná travička před hřbitovem. Celou noc lije a fouká 🌧️

V pátek ráno mě ještě za tmy budí partičky houbařů. Hub je všude mrak. Chvíli neprší. Při balení věcí do báglu, což je mimochodem procedura na hodinu, prochází kolem párek turistů, dle pozdravu Slováků. Dáváme se do řeči a hle, taky hraničáři, navíc zkušení, už mají za sebou Slovenskou hranici. Popřejeme si štěstí a já vyrážím po cyklostezce směr Nové Hrady, až ke stejnojmennému hraničnímu přechodu. Na zahrádce opuštěné hospůdky vařím boloňáky – za 10 minut je hotovo 😅 Mezitím se opět přihnaly mraky a přinesly hustý déšť. Nedá se svítit, otevírám kapitolu mokrých Novohradských hor. Leje a já se trápím s profilem. Znovu překračuji hranici a škrábu se na vrchol Mandelstein (874mnm). Odtud sestupem do městečka Haarbachu, kde se občerstvuji v hospůdce Nepomuk (jako fakt). Tam se rozhoduji pro ústupovou variantu – dnes využiji sucha Gasthofu – konkrétně Nordwald v Hirschenwiesu. Dalších skorem 30 km v dešti si vybralo svou daň.

V sobotu na mě čekají ty nejkrásnější úseky Novohradských hor. Ráno chvílemi i probleskne slunce, ale opravdu jen na chvíli. Vracím se do Čech přes nádherný pěší přechod u bývalých Stříbrných hutí, přes říčku Popelnici. Následně stoupám podél Lužnice do Pohoří na Šumavě, kde je krásný kostel panny Marie, částečně v restaurovaných troskách, v jejichž zdech obědvám a odpočívám. Dále pak po hranici asi 10 km do Dolní Příbrami, kde doufám v konec etapy, ale na místě se rozhoduji popojít další km až do Cetviny. Dnes to bylo za 32 km. Tábořiště si dělám na soutoku Malše a místního potoku. Spím za šumu peřejí, ale také ve velkém vlhku a zimě – teplota padá k ránu až k nule ❄️

V neděli se mi nechce ze spacáku. Ráno bylo krušné. Musím upgradovat spacák, komfort do 2 stupňů je na podzimní hory málo. V noci se někde nedaleko utábořila další parta s kámošem Všéťou. Původní idea byla se v noci potkat, ale neklaplo to. Mně dnes zbývá pouhých 13 km do Rybníka. A užívám si ho plnými doušky tajíc postupně na stále hřejivém zářijovém slunci 🌞

Hinty:

• Do zářijových hor s lepším spacákem a možná se stanem, tarp je výzva 😅

Termín: 12.6.-15.6.2024
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 91km/1842km aneb skoro tři čtvrtiny cesty
Čas etapy/cesty: 25h/488h
Převýšení etapy/cesty: 818m/43508m
Nejvyšší bod etapy: 663mnm

Zajímavosti:

• Česká Kanada je opravdová perla
• Sumečka ve Staňkově by jste neměli minout máte-li jen trocha rádi ryby

Podrobnosti:

Stárneme. Jak jinak shrnout další přestávku v našem putování. Tentokráte trvala rok a půl. Už už jsme se minule těšili, a bylo to v září 22, že je definitivně po Covidu a vrátíme se k naší tradici být aspoň 2x do roka na cestě. Pak přišla zranění a tak jsme byli nuceni cestu 3x odložit. Prostě hrůza. O pár vrásek starší se opět potkáváme na Hlaváku, byť tentokráte nejedeme vlakem, nýbrž busem, respektive Flixbusem – za 3 stovky všichni až do Znojma – těžko věřit. Bus sice přijíždí s nemalým zpožděním, ale do Znojma se dostáváme naprosto bezproblémově a pohodlně. Přenocováváme v hotelu U divadla, kousek od nádraží. Hotel je fajn, noc strašná, Křižák se nám v mezičase dost rozechrápal a tak toho s Lukym moc nenaspíme

Celí rozbití se ve čtvrtek ráno přesunujeme busem do Vratěnína. Víceméně kopíruje minulou etapu. Já si v něm z toho nevyspání zapomínám kšiltovku. Opravdu povedený začátek, máte-li hlavu s posledními zbytky vlasů a před sebou tři dny na slunci – ještě že mám šátek, půjdu na motorkáře nebo na babičku. Dnes nás čeká dost nezáživné putování poli. Naštěstí je pod mrakem, tak se to docela dá. Nejvíce se těšíme na Písečné, kde je zámek i hospoda. Oboje je ovšem velkým zklamáním. Což o to, zámek je nádherný, ale privátní a zavřený. Hospoda má tragického hospodského, který nás poučuje o tom, že zdraví a děkují jen idioti, on nikdy a další „životní moudra“. Bereme radši jen něco v plechu a mizíme si to vypít na trávu na návsi. Druhá půlka dne je více lesnatá a vůbec příjemnější. Do Slavonic, kde přespáváme, se dostáváme relativně brzy. Hlavu skládáme v hotelu Pivoňka, večku dáváme v Besídce. Neurazí, nenadchnou. Já s hrůzou čekám jaký bude průběh další noci.

Slavonice jsou jinak nádherné městečko. Pivoňka ke snídani servíruje Fernet citrus, stojí hnedle vedle marmelád! Takže o hvězdičku více. Druhou dostává Křižák, noc byla o dost lepší. Je pátek. Dnes to bude dlouhé, určitě přes třicet km. Asi po pěti zastavujeme v Maříži – nádherné oáze – škoda, že je brzy na jídlo, menu vypadá úžasně. Krátce za Maříží už se noříme do lesů České Kanady. A v nich už zůstaneme do konce etapy. V druhé půlce dne přichází krizička, jenže jsme na Rakouské straně, vše zabedněno, včetně Reingers, městečka, kde jsme původně chtěli přenocovat. U jižních sousedů prostě znovu velké zklamání. V Čechách je to jiná. Hnedle za čárou nás vítá bistro u Aleny. A pár km za ním Nová Bystřice. Dnešní cíl. Ubrousku prostři se je zajímavý název pro penzion s hospodou, má i fajn majitelku, ale jinak nestojí za moc – na večeři volíme radši místní pivovar a děláme myslím dobře.

V sobotu ráno snídáme v místní pekárně, respektive na její nádherné zadní zahradě – určitě doporučujeme. Za golfovým hřištěm se znovu noříme do Kanadských lesů. Snažíme se vyhýbat cyklo-asfaltkám, kde lze narazit i na podivná individua na elektro-fat-bajku s nahlas puštěným disco 🙈. Jdeme po mechu, obklopeni vůní borovic, v příjemném stínu lesa až do Perlšáku. Skvělá limonáda tady přijde vhod. Další zastávka Staňkov, U Sumečka. Na to se těším celou etapu. Já dávám sumce, Luky candáta, Tomovi je nepříjemná už jen ta všude prostupující vůně smažených ryb. No a teď už jen přes Chlum u Třeboně do cíle etapy, Majdaleny. Natočili jsme nějakých 28km. Je odtud krásné vlakové spojení do Prahy, jsme tam za dvě hoďky. Tohle bude logisticky skvělý startovní bod příští etapy. Tak Snad už za pár měsíců….a ne let.

Hinty:

• Když ztratíte čepici, mějte v záloze šátek 😎

Termín: 7.9.-10.9.2022
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 91km/1751km aneb více než dvě třetiny cesty
Čas etapy/cesty: 23h/463h
Převýšení etapy/cesty: 1416m/42690m
Nejvyšší bod etapy: 497mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Národní park Podyjí s krásně meandrující řekou a raky👍
• Graselova vyhlídka vysoko nad Dyjí

Podrobnosti:

Ať plánuji jak plánuji, poskládat dopravu tak, abychom necestovali v jednom či druhém směru přes 10 hodin se mi nedaří. Oblast Jižní Moravy je překvapivě špatně logisticky dostupná. Pro tentokráte hold autem, do Znojma a z5. Chvilku bojujeme s tím, kde ho ty čtyři dny nechat, pak Křižáka napadne spásná myšlenka; „copak není ve Znojmě Spořka?“. Jasně, že je. A je v ní skvělá Janča Balíková, která nám zajišťuje krásné místečko za závorou – díky Jani 👍 Ve Znojmě přespáváme v penzionu Černý nebo Šťastný Medvěd – oba názvy správně, asi jak kdo chce 😝Město se chystá na víkendové vinobraní a vše kolem brzy zavírá – s večeří se chytáme až na třetí pokus.

Celá etapa by neměla být extra náročná ani extra krásná. Pole, rovina, minimum lesů, sem tam vylepšené vinohradem. Čtvrtek to více než podtrhuje. V Hrádku, kde nás vyhodil BUS, navazujeme na minulou etapu. Šlapeme po silnici až na hranice, málem nás smete předjíždějící magor v dodávce, ještě 100 metrů se kýve ze strany na stranu, aby to nakonec ustál. Člověk fakt nikdy neví 🤪 Kolorit krajiny se podél hranice lehce mění, vstupujeme do vinic. Relativní pohodu nám naruší až intenzivní déšť, zastihuje nás nepřipravené, dost daleko od přístřeší. Boty jdeme durch, čvachtačka. Proto se impulsivně rozhodujeme navštívit shopping mall v Hatích, trocha uschnout ve Starbucksu. Do cíle, Šatova, je to už jen pár km. Mělo by to být městečko vína, ale všude je úplně mrtvo, není tu ani pořádná hospoda, do té musíme do vedlejší vsi. Přespáváme v příjemném apartmánu U Šimečků.

V pátek vstáváme na pohodu, dnes je to jen kolem 25km. Po vydatné snídani se lehce vracíme navštívit místní pěchotní srub Zahrada – je úžasně zrekonstruovaný 👍 Prohlídka je poněkud svérázná, díky chlapíkovi co to má na starosti, ale velký respekt za to, co se mu zde s kolegy podařilo udělat. Už se těšíme do lesa, polí máme tak akorát a tak s otevřenou náručí vítáme národní park Podyjí. Nádherný kus přírody kolem meandrující Dyje. Opravdu skvělý zážitek a pastva pro oko i čočku foťáku. V přilehlých potůčcích jsou dokonce raci! V závěru pochodu nám znovu začíná pršet, ale tentokráte stihneme relativně v suchu doběhnout do apartmánového domu v Hardeggu, kde přespáváme. Má českou obsluhu, stejně jako přilehlý Gasthaus a oba jsou příjemné a doporučení hodné.

Poslední den. Celou noc lilo, ale v sobotu ráno je nádherně. Vyrážíme plní optimismu a dobré nálady, byť nás čeká opět spíše rutinní šlapání po silnicích a cestách mezi poli. Po vinicích už taky ani vidu. V bezejmenných rakouských vesničkách hledáme kousek života, hospůdku, krámeček, cokoliv, ale marně. A tak v Langau, kde přečkáváme další lijavec pod stříškou zavřené prodejny kytek, měníme směr a přecházíme na českou stranu hranice. Jsme odměněni. Ve Stálkách právě otevírají hospodu Na konci světa. Hurá. Víceméně první otevřená hospoda nejen dnes, ale za celou etapu. Odtud sklouzáváme zpátky k Dyji. Zase prší. Po kluzkém žebříku z klád zdoláváme poslední výstup na úchvatnou Graselovu vyhlídku, abychom za pár km došli do Vratěnína, konci etapy. Teď už jen BUS do Znojma a autem domu.

Hinty:

• Rakousko, víkend a služby, to se úplně vylučuje 😎

Termín: 18.5.-22.5.2022
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 115km/1660km aneb více než dvě třetiny cesty
Čas etapy/cesty: 31h/440h
Převýšení etapy/cesty: 534m/41274m
Nejvyšší bod etapy: 290mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Mikulov, speciálně za muzejní noci, to je velký kulturně-gastronomický zážitek 👍
• Když už Mikulov, tak penzion Desatero

Podrobnosti:

První etapa po vleklém Covidu, konečně bez omezení. Opět v tradiční čtyřdenní délce. Plánování tentokráte hladké, jdeme víceméně obydlenou oblastí. Zaškobrtnutí přišlo s dopravou. Nechali jsme ji na poslední chvíli a nedělní cesta z5 už byla vybukovaná – zbyla na nas náročná cesta se čtyřmi přestupy🙄. Startujeme z Hlaváku, s jedním přestupem jsme v Lanžhotě co by dup – přespáváme v rodinném penzionu Toscana s tradiční pizzerií – po troše hledání nacházíme i druhé patro našeho pokoje, už už jsme Lukyho uložili na zem 🤪

Ve čtvrtek nás čeká nás kilometrově nejnáročnější den opuštěným výběžkem pod Lanžhotem. Na jih podél řeky Moravy, na sever podél Dyje, vše čarokrásnými lužními lesy v jarním rozpuku. Všude kolem ptačí rezervace. Potkáváme minimum lidí a když už tak cyklistů. Na jižním cípu výběžku se nachází trojmezí Čech, Slovenka a Rakouska. Naše třetí trojmezí na trase. Už nás čeká jen jedno. Mimochodem krásné místo soutoku Dyje a Moravy, na rakouské straně lemované chatkami s olbřími rybářskými sítěmi. Přes takřka nulové převýšení trasy je konec dne monotónní, přispívá tomu výrazně horké počasí a opuštění lesů. Trochu nás probouzí zámeček Pohansko, respektive chlazené nápoje, zmrzlina a posezení v jeho stínu. No a pak už závěrečné kilometry k Celnici, metě dnešního dne. Zajímavý, ale brutálně předražený hotýlek na čáře, který neurazí, ani extra nenadchne, svou klientelu si nejspíše loví v jižních rybnících.

V pátek vstáváme pozdě a řádně natahujeme výbornou snídani – asi to nejlepší z Celnice. Před sebou máme o 10 km méně než včera, nespěcháme. Jestli už včera bylo horko, dnes má být peklo a bezvětří. Otevíráme vinařskou část našeho putování. Objevují se první vinice a záhy město vínu zaslíbené, Valtice, s nádherným zámkem. Neposedět a alespoň neochutnat by bylo hřích. Energie bude potřeba. Zbytek dne jdeme nekrytými vinicemi, slunce žhne, nehne se ani list. Jsme jak roboti. Noha nohu mine. Probírá nás až trocha stínu u letohrádku Potrz. Do Mikulova prý už jen pár kilometrů alejí. Nicméně alejí dávno zaniklou 😬 stezka je alespoň lemovaná památníky železné opony a tak se krok po kroku dozvídáme těch spoustu neuvěřitelných příběhu útěků přes ní (a pod ní) – čest památce všech, kteří to nedali. V Mikulově přespáváme v hotýlku Desatero. Jednoznačně nejlepší tip etapy. Velmi originálně zpracované ubytování v podzámčí. Skvělá kuchyně a lidé, kteří mají hotel v pronájmu. Rozhodně doporučujeme za deset! Večer nám navíc zpříjemnila náhoda – je pátek a navíc muzejní noc. Skvělá příležitost si užít zámek i jeho okolí jak kulturně, tak i gastronomicky 👍

V sobotu z rána necháváme Mikulov za zády. Vzdalujeme se po cyklo stezce. Míjí nás desítky bajkerů, vesměs elektrických. Slunce je dnes o něco méně intenzivní, ale cyklo-asfalt pod nohami a absence lesa nás beztak brzy moří. Dodáváme si sílu v jednom z cyklo stánků, ale bolí to čím dál víc. V Novém Přerově hledáme něco k snědku a nalézáme rádoby rodinnou zahrádku jménem Oáza klidu na konci světa. No oáza možná. Klidu moc ne. Víceméně celou dobu jsme terčem poznámek s podtextem „Pražáci jsou kokoti“ a to jak od naplech ožralého hosta Milana, tak majitelky seniorky. Zachrání to chutná cigára z domácí udírny, ve které se toho na večer připravuje mnohem více. Nicméně trapný odér zůstává. Doporučit nelze. Ve vsi je prý ještě jedna hospoda, ale tam zase dělají všechno z kozy. Tak si vyberte 😇pokračujeme dále po úmorné cyklo trase. Po rychlé poradě z ní nakonec uhybáme přes pole k Dyji, podél níž jdeme trávou až k Hevlínu a od něj na Laa. V sobotu je tu děsně mrtvolno. Nakonec přece jen nalézáme skvělý podnik plný života, skvělého vína a pochutin, Weinstein. No a odtud při západu slunce poslední 2km do Hanfthalu, přenocovat v místním Hofu na křižovatce.

V neděli nám BUS jede ve dvě z Hrádku. Dělí nás od něj nějakých 15 km. Takže pohoda. Cestou stíhám navštívit pěchotní srub Závora, jeden z mnoha prvků všude přítomného opevnění. Tento je ale klenot díky práci nadšenců, kteří ho postupně renovujî. Opravdu stojí za návštěvu pokud budou zrovna na místě. Stojí kousek od Dyjákovic, totálně ospalé vesnice, kde jsme neúspěšně doufali najíst se. To se nám slušně povedlo až o ves dal, v Hrádku. No a teď už jen asi čtyři přestupy a pět hodin cesty do Prahy. Příště snad víc přírody a méně polí díky národnímu parku Podyjí.

Hinty:

• S lupeny na vlaky musíme mnohem dříve. Je po Covidu, zaspali jsme a odplatou byla opravdu komplikovaná cesta dom s mnoha přestupy 😦

Termín: 15.9.-18.9.2021
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 96km/1545km aneb dvě třetiny cesty
Čas etapy/cesty: 25h/409h
Převýšení etapy/cesty: 1814m/40740m
Nejvyšší bod etapy: 974mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Bílé Karpaty jsou jedním z nejnádhernějších a také nejopuštěnějších pohoří – doporučujeme
• Kafe penzion Rokava v Rohatci je jako zjevení ☕️🍩

Podrobnosti:

Plánování téhle etapy jsme si užili. Skloubit délky tras, ubytování a dopravu nám dalo zabrat. Nakonec jsme museli narušit dlouhodobou tradici čtyřdenního putování a zkrátit etapu na tři dny – jinak to prostě rozumně nešlo. Tudíž tentokráte od středy do soboty. Vlak z Práglu do Uherského Brodu bere bez mála pět hodin. Při čekání na bus pouštíme pizzu z nedalekého stánku před obchodním centrem, respektive pizzy dvě, ale jednu necháváme na nádraží bezdomáčům, ani ne tak z lásky k ulici, ale spíše kvůli podcenění velikosti (Pizza Špitza dělá půlmetrové koláče 🤪). Přespáváme v Zámečku ve Strání, což je mimochodem největší obec Zlínského kraje.

Ve čtvrtek vstáváme na pohodu, žádný stres. Luky si statečně objednal k snídani turka (my s Tomem jsme zvolili druhou možnost – překápko). Nakonec obě varianty zůstanou nedopity na stole. Ještě se vracím pro sluneční brýle, jež mi zapadly pod noční stolek, ale to už je opravdu poslední komplikace před cestou. Je teplo, hlásí jeden z posledních letních dnů. Přes Květnou stoupáme ostře na hřeben, s vidinou osvěžení na Velké Javorině – bohužel „dnes výjimečně zavřeno“. Další osvěžení na mapě dnešní trasy není, no co. Většinu dne jsme na hřebeni Karpat, schovaní před sluníčkem v hlubokých hvozdech, jen s málo výhledy do krajiny. Až sklonek dne nás snese do údolí, do otevřené krajiny. Míjíme raritu – jeden z mála větrných mlýnů holandského typu na našem území. Bohužel je zavřeno. To už je kousek do Kuželova, cíli dnešního putování. Víta nás Cafe de la Creme – penzion a kavárna s chytlavějším názvem než obsahem – končíme znovu u pizzy 🙄 a taky u Gambáče, který mě poznamená na celou noc. Dle referenci výborná hospoda je sice co by kamenem dohodil, ale dnes zavřeno pro svatbu 😬

Pátek brzo ráno netrpělivě vyhlížím probuzení Křižáka, aby mě růžovou tabletou zachránil z celonočního neúspěšného boje s Gambrinusem. Dnes nás čeká dlouhá cesta, odhadem 35km. Navíc celou noc pršelo a venku je opravdu nevlídno, mlha, chlad, vlhko. V penzionu nám nedali snídani, tak si musíme poradit sami, na studni vedle místního konzumu, rohlíky s paštikou. Přidáváme vrstvu oblečení a vyrážíme vstříc nečasu. Stoupáme z5 na hřeben, co čert nechtěl, jdeme převážně po úplně promoklých loukách, což je záruka provlhnutí bot i ponožek. Nakonec se noříme do lesů dříve než začneme čvachtat. Brzy narážíme na Radějovskou oboru – obrovský, desítky kilometrů oplocený úsek Karpat – podél nějž jdeme půlku dne. Cesty jsou po dešti bahnivé, kloužeme, boty máme obalené jílem. Naštěstí se v půlce dne počásko zlepšuje, ukazuje se i slunce, čehož okamžitě využíváme k odpočinku na přilehlé louce. Karpaty se s námi loučí, prudkým sestupem je necháváme za sebou. Zbytek dne už patří rovině, prvním vinicím, Baťově kanálu. Obáváme se, že rovina předznamenává kolorit několika příštích etap. Za zmínku ještě stojí návštěva lokálu v Sudoměřicích, kde jsme nuceni s místním mužíkem konzumovat TV Barrandov ve své největší pokleslosti. A pak už jsme v božském překvapení dneška, v Rohatci, v kavárně a penzionu Rokava, místu dnešního přespání. Flat White, syrové prkénko, zákusky a dortíky, obsluha, ubytování, vše naprosto famózní a nečekané. Karlínští a letenští hipsteři by koukali, za kolik že se jejich pochoutky prodávají tady v Rohatci 😎

V sobotu snídáme královsky, v duchu umění místní hospodyně a cukrářky. Nespěcháme. Dnes nás čeká věčná rovina podél řeky Moravy až do Lanžhotu. Mrholí. Nic vážného, ani příjemného. Nejsme zvyklí šlapat v nulovém převýšení. Jde nám to o poznání rychleji. Na půlce cesty nás ze stereotypu vytrhává Slovanské Hradiště Mikulčice. Zajímavý návrat do desátého století, do Velkomoravské říše a zbytku opevnění z té doby – včetně rozhledny s krásným výhledem na okolí. V Lanžhotu jsme díky rychlosti postupu o dost dříve než jsme čekali. Stíháme na vteřinu bus do Břeclavi, byť tomu předchází návštěva místní poutě, zjištění, že zastávka busu je zabraná horskou drahou a hledání zastávky náhradní. Na bus nám v Břeclavi krásně navazuje vlak. Jen to znamená vyhodit předem koupené lupeny. Příště Jihomoravskými rovinami a vinicemi 🥂

Hinty:

• Třídeňka je zajímavá zkušenost. Budeme to v příštích etapách zkoušet. Jen je třeba počítat, že předem koupené lupeny na vlak neplatí na vlaky, které jedou dříve 🤪

Termín: 23.6.-27.6.2021
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 110km/1449km aneb dvě třetiny cesty
Čas etapy/cesty: 33h/384h
Převýšení etapy/cesty: 3963m/38926m
Nejvyšší bod etapy: 1058mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Jako Javorník a hlavně Bílé Karpaty, to je prostě neobjevené kouzlo
• Ubytko se v okolí nehledá lehce, o to více překvapilo rekreační centrum Vlárka 👍

Podrobnosti:

Na tuhle etapu jsme si tedy počkali. Covid nekompromisně zasáhl a moje karanténa zbořila plány na podzimní termín. Tentokráte jsme tedy byli nuceni dát si roční pauzu, poprvé od zahájení našeho putování. Nakonec jsme po nejistotě odkdy začne fungovat ubytování vyrazili až v samém konci června. Naočkovaní. S certifikáty. Byť jsme je tedy za celou dobu nevytáhli, stejně jako respiratory😬. Setkáváme se kde jinde než na Hlaváku. Rychlý pokec a už jsme ve vlaku do Vsetína. Přespáváme tam v hotýlku v místním obchoďáku. Před spaním ještě stihneme místní gastro; výborný Radegast a gothaj s cibulí 😏

Ve čtvrtek vstáváme brzy, v půl devátý nám jede BUS do Podťatého, kde jsme minule skončili. Ihned zahajujeme nekompromisní stoupání směr hřeben. Na něm nás vítá první hospůdka, bohužel zavřená, stejně jako spousta dalších po cestě. Hřeben je nádherný, jdeme přes Velký i Malý Javorník, máme skvostné výhledy jak na Slovenskou tak i na Českou kotlinu. Jedno okýnko je na hřebeni přece otevřené 👍 Na Makytě opouštíme hranici a jdeme vnitrozemím směr Půlčínské skály. Je to nahoru dolu a navíc se začínají čerti ženit. Na obzoru permanentně bouří. Je tak nějak ponuro. Nakonec nás bouře jen těsně mine a až později večer se dozvídáme, že s sebou nesla tornáda a jen o pár desítek km dal zpustošila několik vesnic na Hodonínsku. Ufff. My nocujeme v penzionu Pulčínské skály. Neurazí. Nenadchne. Po silně nevydařeném pokusu se najíst ve western salónu u Vilíka („my nejsme žádnej hotel, abychom v šest vařili a vůbec co chcete?“) se nad námi v penzionu slitovali a uvařili nám párky ☺️

Pátek by měl být kratší i profilem mírnější. Prvních pár km jdeme na jih po silnici, přes Francovu Lhotu a Střelnou, kde bereme v pekárně zásoby v podobě rohlíků i výtečných cukrovinek – hnedle za vesnicí je skoro všechny spolkneme, na krásné mýtině. Je vedro a další cesta nás vede po překrásných, ale sluncem rozpálených loukách. Není se moc kam schovat a tak nám energie rychle mizí. Závěrečné kilometry sestupujeme sice v lesích, ale cítíme se hůř než včera. Doufáme, že jediná hospoda na dnešní trase, U pekařů v Sidonii, bude otevřená. Přání vyslyšeno! Hasíme žízeň Radegastem, Plzní a Kofolou. Prý sem jezdí cyklisti za pivem až z Trenčína. K jídlu utopenec a hermoš, opět jen studená večeře. Sbíráme poslední síly na cestu do Rekreačního centra ve Vlárce. Čekáme ledacos. Je to centrum pro školy v přírodě a tábory, v této sezóně oficiálně neotevřené. Jsme ovšem více než překvapení. Nejen skvělou kvalitou ubytování a vůbec centra, ale také službami naprosto úžasného majitele a správce v jedné osobě, povoláním tělocvikáře. Královské přijetí, skvělé završení překvapivě těžkého dne. Nejlepší ubytovací zážitek na trase👍 Déšť se nám znovu vyhnul, byť dle radaru v okolí bouřky znovu pěkně řádily.

Sobota je papírově nejtěžší trasa, mělo by nás to poslat přes 35km, znovu s velkým převýšením. Dáváme na radu tělocvikáře a v rozporu s plánem se zakusujeme do kopce za Vlárkou nikoliv po patnících, ale bokem po červené. Odměnou je nám o málo delší, ale mnohem mírnější stoupání. Sic překonáváme pět set výškových metrů, přesto šetříme síly, které se ještě budou hodit. Jsme na úchvatném hřebeni Bílých Karpat, ponoření do hlubokých smíšených lesů, pěkně schovaní před sluncem. Takhle to jde až do Žítkové. Kde přicházíme o les a do cesty se nám staví asfalt na přímém slunci. Místní jediná hospůdka dnes zavřená. Ach jo. Zdoláváme další nepříjemné stoupání. Odměnou je nám ale místní salaš, kde doplňujeme energii koláči, limonádami a kafem a jako návdavek bereme do báglů oštěpek. Už jen prudký sestup do Starého Hrozenkova a z něj brutální výstup až do osmi set metrů vysoko položeného Mikulčinova vrchu, do penzionu Patrik, cíli dnešního putování. V nohách 37km a 1.400m stoupání, v hlavě vize teplé večeře – a ta se nám po třech dnech bohatě naplňuje! Zabíráme chatku č.1. Luky je tuhej snad v osm, my s Tomem dvě piva a joint po něm 😏

V Neděli se probouzíme znovu do nádherného rána. Luxusně snídáme a brzy vyrážíme na cestu. Bus nám jede už ve 12:05 z Květné, kam je to 13km. Zase klesáme a stoupáme a ještě jednou. Vyčerpávající. Na nejvyšším místě dnešní trasy naposledy obhlížíme nádhery Karpatské krajiny, pěkně ze všech stran, z rozhledny Velkého Lopeníku. Náročnou šestihodinovou cestu do Prahy nám zpříjemňuje business třída Leo Expresu. Díky Tome, tohle jsme si zasloužili 👍

Hinty:

• Bez tréninku to nepůjde, Covid nás trochu zabrzdil a na opravdu profikově náročné etapě to bylo znát

Termín: 25.6.-28.6.2020
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 115km/1339km aneb polovina cesty
Čas etapy/cesty: 36h/351h
Převýšení etapy/cesty: 4192m/34963m
Nejvyšší bod etapy: 1058mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Nádherné beskydské lesy, byť už také pod nálety kůrovce 😬
• Profilem zatím asi nejtěžší etapa

Podrobnosti:

Naštěstí jsme v Čechách a tady se důvod pro oslavu vždy najde. Někdy i tři! V našem případě je třeba během této etapy zapít loučení s Poláky, přivítání Slováků a samozřejmě samu jubilejní dvacátou etapu 🍾 Do toho všeho je tu Covid s řadou omezení, hlavně stále ještě nepropustnými hranicemi do Polska. To řešíme hned po setkání na nádraží asi nejvíce. Tentokráte frčíme bez přestupu z Hlaváku až do Českého Těšína, Regiojetem, třídou low cost, což je speciálně připojený dobitčák na konci vlaku 😂 pro studenty a cestovatele ✌️V Těšíně nás čeká noc v motelu Pod zelenou. Vede jej místní korejská rodinka, což se ukazuje jako pecka. Všude čisto a hlavně skvělý servis pána domu, vyšperkovaný jeho domácím sushi, navíc v ceně ubytování!! Co dodat. Spí se nám blaze.

Ve čtvrtek hned ráno se musíme vymotat z Těšína. Prvních 10 km je tomu poplatných. Nic moc. Postupně ovšem začínáme stoupat do Beskyd. Však jsme se už na hory těšili. Z hřebínku máme po pravé straně jako na dlani Třinecké železárny, úchvatný to pohled na nížinu kompletně zasvěcenou železu. Blížíme se k prvnímu hraničnímu přechodu a již z dálky je vidět jak je obsypaný policií a celníky. Kdo je bez Covid testu, má problém. A to my jsme, test nemáme a toho času jsme na polské straně. Velkou obklikou vše obcházíme, abychom čáru přešli zpět na naší stranu, mimo dohled. První zkušenost s hlídanou hranicí máme za sebou, kdo by řekl že se jí kdy dočkáme, natož na dvacáté etapě, hold nic není navždy. Brzy nás pohlcují lesy a my na vše zapomínáme. Jdeme nahoru dolu, Beskydy nás vítají jedním z nejnáročnějších profilů vůbec. Po 37 km a 1500 m převýšení stojíme před chatou Bahenec, u vstupu nás vítají Shrek s Fionou – to je ale naštěstí jediná „zvláštnost“. Obsluha je tu milá, pokoje dostačující, jídlo výborné👍

V pátek  po snídani mám krátkou rozpravu s místním chlapíkem. Prý „kam jdeme?“. „Po hranici na jih“, říkám. „Tak to vám jdou naproti hromy, blesky a kroupy“, odvětí lakonicky. Nás samo nezastraší. Hned na začátek si stříháme prudký sestup a brod, @Luky ho zdolává akrobaticky po kládě, my s @Tomem sundaváme boty a ponožky. Zkrápí nás první kapky. Po chvíli prší už dost intenzivně, zrovna když se blížíme k dalšímu přechodu. Tam opět celníci a policie. Schováváme se pod střechu celnice a zkoušíme celníka. Je neoblomný. Do Polska nás nechce pustit. Tak hold opět přecházíme o kus dále přes zelenou čáru. Pár kroků a jsme na nejvýchodnějším místě Čech. Třetí trofej tohoto typu je naše. Po deštích z minulých dnů a týdnu jsou všechny cesty jedno bláto. To nás zpomaluje. Stejně tak i stěží průchodné stráně plné popadaných stromů. Navštěvujeme trojmezí, naposledy po dlouhých deseti etapách máváme Polsku a otevíráme slovenskou kapitolu našeho putování, bude o dost kratší, ale věřme o to hezčí. Čas je proti nám a proto jsme nuceni chvíli šlapat po hranici přilehlé silničce. Ještě párkrát se schováváme před lijákem a kroupami, tu pod stromy, jindy v hospůdce páté cenové skupiny. V závěru dne nás čeká prudké stoupání na hřeben Beskyd, ke Kamenné chatě, dnešnímu cíli. Příjemná chatka, opět skvělá obsluha. Prakticky celý večer a noc ji bičují průtrže mračen, ale nám se spí dobře.

V Sobotu ráno je po dešti. Hřeben zahaluje mlha, ale to nebude na dlouho. Dnes to orientačně nemůže být snazší. Celou cestu po červené, od Kamenné chaty až na tu Masarykovu. Většinou přímo po čáře, občas s možností volby zda jít po čáře přes vrchol a nebo ho obejít po vrstevnici. Volíme s rozumem, někdy tak a jindy onak. Poštěstí se nám navštívit nádherné vrcholy Malý a Velký Polom, Čuboňov a Sulov. Pod Sulovem u Bílého Kříže dáváme odpočinout nohám, dnes je to zase profilový masakr. V místním občerstvení je na výběr mezi zelňačkou a čočkovkou. Já volím čočku, kluci zelí, což předznamená zbytek dne. Hold na každé volbě záleží 😏 Zbytek dne je kombinace vrcholů, sedel a záchodů. O to více navštívíme hospůdek 👍 Celí uondaní dorážíme do cíle až po osmé hodině. Na kontě dalších 36 km, 1300 m převýšení – to vše s běhavkou v zádech – respekt. Masaryčka si ho bohužel nezaslouží. Obsluha tragická. Pokoje malinké a nevybavené. Cena vysoká. Prostě vše špatně.

V Neděli se z Masaryčky se pakujeme brzy. Před námi 12 km s nevyzpytatelným beskydským profilem. Bus nám jede z údolí těsně po dvanácté. Nakonec vše stíháme s prstem v nose, poučeni závěrečným během invalidů z jedné z předchozích etap. V údolí už je nechutné vedro, bohužel i v autobuse do Vsetína a návazném vláčku do Hranic na Moravě. Tam stíháme jen tak tak Regiojet do Práglu. Tak příště zase v Beskydech 👍

Hinty:

• Masarykově chatě se vyhněte

Termín: 26.9.-30.9.2019
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 116km/1224km aneb polovina cesty
Čas etapy/cesty: 30h/315h
Převýšení etapy/cesty: 856m/30771m
Nejvyšší bod etapy: 316mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Nádherná stezka kolem řeky Olše 🆒
• Jednoznačně nejrovinatější etapa, která rozpůlila naší dlouhou cestu!

Podrobnosti:

Dziękuję, do widzenia. Pomalu se, po stovkách vesměs horských km, zhruba v polovině naší dlouhé cesty loučíme s česko-polským pohraničím a začínáme se těšit na bratry Slováky. Ale po pořádku. Jako už tradičně se potkáváme na Hlaváku. Netradičně ve čtvrtek, před námi sváteční pozdně zářijový víkend, respektive i pondělí. Jedeme pendolinem do Ostravy a následně lokálkou do Opavy – tam až na druhý pokus, první opavský vlak nám díky zpoždění pendolina uniká. Do Opavy přijíždíme v noci a jdeme rovnou do hajan. Dle předpovědi se zdá, že nás bude většinu času provázet babí léto – sázka první. A taky trochu doufáme, že to nebude jen rovina, pole a asfalt, jak to na první pohled působí z mapy – aneb sázka druhá.

V Pátek: rychlá snídaně a honem na bus. Čeká nás půl hoďka jízdy do Skrochovic, kde jsme se rozhodli začít – minule jsme sice skončili v Úvalnu, což je o zastávku dále, ale to už by bylo na první den moc. Sotva vylezeme ze sucha busu, začne nás skrápět déšť, nicméně  vydrží to slabou hoďku. Nic co bychom rychle nehodili za hlavu. Jdeme po asfaltových cestách podél trati na Opavu. Trať po 10 km opouštíme, ale profil ani povrch se moc nemění. Oldřišov, Hněvošice, Rohov,…..ztracené vesničky v pohraničí. Stále rovina do všech stran, stále vesměs asfalt 😬 Na sklonku dne nás vítá těžkým uhelným dýmem zahalená vesnička Krzanowice. Útočiště nalézáme v hotelu Perla, který je krom nás určen výhradně pro svatby 😏 Za zmínku určitě stojí místní rodinná pizzerie La Colina – zázrak uprostřed všudypřítomné bídy. Babí léto 👍 Profil a povrch 👎

Sobota: ráno. Sv.Václava. Nebe vymetené. Po uhelném smogu ani památky. Skvělá snídaně. Co víc si přát? Vyrážíme vstříc další asfaltové rovině. Ta se na chvíli přeruší nádherným lesním úsekem, kde potkáváme chlapíka na ruce s orlem. Stěžuje si, že dnes jsou všude po lesech psi a taky malé děti a jak má toho chudinku opeřence udržet, aby si na nich nepochutnal 😜. Krása ovšem brzy končí a jsme znovu na asfaltu. Energii se pokoušíme nabít v Píšti, neúspěšně, vše zavřeno. Nezbývá než urazit pěkných pár dalších km, minout jedno letiště, abychom skončili v Hati, v hospodě u sv. Mikuláše. S @Tomem jdeme do řízkového talíře. V těchto končinách je vůbec všechno o řízkách a taky o svatbách. Oba kluky to ovšem nechává ke svatbám zcela chladné 😬 Konec dne šlapeme, jak jinak než rovinu a asfalt přes Chalupki do Bohumína. Přespáváme v zajímavém penzion Ve Věži – který je fakt ve věži 😏 S @Tomem dáváme odpočinout nohám v blízké sauně. @Luky bojuje s puchýři. Nohy do krve. Nic moc. Ach jo. Babí léto 👍 Profil a povrch 👎

Neděle: Včerejší cesta byla kapku kratší, kolem 32 km, dnes hrozí opět délka atakující čtyřicítku. @Luky je bojovník, lepí důmyslně všechny rizikové oblasti a vyráží na steč. Obloha je opět jedna modř. Opouštíme Bohumín a připojujeme se na stezku kolem řeky Olše. Nádherný kus přírody, co by kamenem dohodil do Ostravy. Byť cestou míjíme obrovskou elektrárnu Dětmarovice, zažíváme jednoznačně nejkrásnější úsek této etapy. Jen aby nám chvíli vydržel. Končí circa po 10 km brodem přes Olši. Vzhledem k chodidlům @Lukyho vzdáváme myšlenky na překonání brodu a pokračujeme ještě kus k železničnímu mostu, který po nedlouhém váhání přebíháme na druhou stranu. Zastavujeme ve vesničce Závada na pivko u místního hřiště, kde probíhá napínavý zápas místních mladších žáků. Před námi je ještě dost km posledním výběžkem na polské hranici. Pak už se stáčíme na jih, dost bolo cesty na východ 😅 Čeká nás noc v Karviné, po dalším nelehkém dni. Babí léto 👍 Profil a povrch 👍

V Pondělí: ráno se shodujeme na tom, že jsme se nikdo moc nevyspali. Možná nám spánek rušili duchové z místních nekonečných šachet. Přes noc se přihnal vichr. Má foukat celý den. O sebe se až tolik nebojíme, spíše o cestu do Prahy. Vyrážíme na posledních pár km, konkrétně deset, do Chotěbuzi, nedaleko od Českého Těšína. Cesta nic moc, hranice vede podél frekventované silnice. V Chotěbuzi jsme hoďku před odjezdem vlaku, tak sedáme na ten do Těšína, kde dáváme před odjezdem do Prahy sladkou tečku v podobě výborných dortíků 😋 Babí léto 👍 Profil a povrch 👎 Celkově nám sázka na babí léto vyšla, ta na profil moc ne. Ale už před Karvinou se v dáli začaly vynořovat kopečky Beskyd. Takže příště znovu v horách 💪

Hinty:

• @Luky má za úkol cracknout jak příště přežít bez puchýřů a krvavých nohou.
• Vlaky se pravidelně zpožďují. Při plánování to chce na přestup radši 20-30 minut