Autor: Fiifa

Etapa č.5, Boží Dar – Načetín

/ Fiifa / Napsat komentář
Historický patník
Fiifa ve svém zeleném živlu
Křižák nakřivo 😉

Termín: 14-15.6.2014
Tým: Fiifa & Křižák
Délka etapy/cesty: 55,4km/226,1km aneb 10% cesty
Čas etapy/cesty: 16h/63h
Převýšení etapy/cesty: 1096m/5827m
Nejvyšší bod etapy: 1163mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Překonali jsme metu 200km a 5000 výškových metrů a dostali se tím do desetiny našeho putování

PODROBNOSTI:
Pátá etapa již dost jasně formuje budoucí CORE tým v podobě Křižáka a mojí maličkosti. Od „prkna“ se etapa zdá býti relativně rovinatá a vedená více méně po zpevněných površích. Dilema je jasné, nasadit tvrdé a nepromokové pohorky nebo se spokojit s „vycházkovější“ obuví? Rozhoduje předpověď, která je, zcela neočekávaně, znovu deštivá. Nasazujeme tedy pohorky, Křižák dokonce fungláče, stejnou značku i typ boty, která se mu na dvojce rozpadla – hold lásku k botě jen tak něco nerozhodí. Startujeme v Božím Daru, kam se tentokráte dostáváme busem z Ostrova nad Ohří (v Ostrově auto necháváme na náměstí). Od zastávky busu se podél hranice vyplížíme pár desítek výškových metrů k jednomu z historických patníků, nedaleko Klínovce. Neušli jsme snad ani kilák a ocitáme se na nejvyšším bodě etapy, teď už to s námi půjde jen z kopce. Padáme rychle do Oberwiesenthalu, kde si zavzpomínám na své pravidelné víkendové lyžařské zájezdy a neodolatelnou vůni a chuť bratwurstu – od těch dob jsem nenašel místo, kde by takto skvěle chutnaly – i chutě a vůně mládí jsou evidentně nepřekonatelné. Následuje únavná a hlavně tvrdá (vesměs asfaltová) pouť podél říčky Polavy, která tu dlouhé kilometry tvoří hranici. Nohy mě začínají bolet hned po pár kilometrech, přece jen vysokohorská tvrdá obuv a asfalt se nemají rádi, no a odnáší to mé holeně. Křižák a jeho nový lakovky si zdá se společně rozumí – že já blbec jsem ty své staré zrazoval :-(. Bez velkých změn v profilu a okolní krajině se suneme skoro 20km do Vejprt, kde jsme svědky veselí místních čechů a němců, kteří se bez ohledu na městem procházející hranici velmi dobře baví, společně, na obou březích, jakoby ani žádná hranice neexistovala. Do tance se s nimi nedáváme, ale i tak necháváme odpočinout nohy za zvuku česko-němeské vlachovky a se zájmem pozorujeme okolí. Dalších zhruba 12km je už podstatně příjemnějších, zavede nás zpátky do lesů a luk, tam kde se cítíme nejlépe, pryč od asfaltu, vesnic, lidí….s dnešní cílovou stanicí jménem Kryštofovy Hamry a jediným místním penzionkem Dudýnek. Paní už na nás čeká, jsme za spoustu posledních dnů evidentně jediní hosté. Při gulášku se během čtvrt hoďky dozvídáme celý životní příběh naší hostitelky a je to překvapivé drama se spostou zápletek, násilí, nemocí, úmrtí, vzkřížení….prostě kam se hrabou novácké seriály! Křižák, kterého si paní evuidentně oblíbila díky jeho vrozenému taktu a tudíž neschopnosti paní zmrazit pohledem či ještě něčím peprnějším, si to vytrpí až do konce – já vyklízím pozice z posledním soustem a utíkám se ukrýt na pokoj. Po krátké večerní poradě se rozhodujeme v neděli stihnout dřívější bus, což znamená vzdát se  snídaně (a tudíž i společnosti naší milé hostitelky) a nařídit budíka na šestou. Ráno vyrážíme s kokrháním a hned absolvujeme snad jediné vážnější stoupání etapy, mechem a vysokou trávou, prostě ranní paráda, které je bohužel zakrátko konec. Ocitáme se totiž na krušnohorské magistrále, jež nás vede mezi rozsáhlými blaty, bohužel znovu po rozbitém asfaltu a tudíž za stupňující se bolesti holení. Charakter trasy se až do cíle mění jen málo, sem tam odbočíme na sice neasfaltové, ale stále zpevněné cesty. Alespoň počásko je nádherné. Do Načetína, malé vesničky na hranicích, dorážíme nakonec včas. Po dnešních více jak 20km se počítadlo zastavuje opět na celkových 55km, zbývá jen cesta busem do Chomutova a odtud rychlíkem z5 do Ostrova nad Ohří. Etapa zdánlivě nenáročná, alespoň profilem, nám nakonec dala díky svému charakteru pořádně zabrat. Nohy se budou nějaký čas léčit, ale už teď se těšíme na šestku….snad se vrátíme z asfaltu podél řek zase do příhraničních mechových stezek.

HINTY:

  • Volba vhodné obuvy je opravdové dilema. Na zpevněné rovinaté cesty je VHT obuv krajně nevhodná, to jsou snad lepší boty promočené ….

Etapa č.4, Klingenthal – Boží Dar

/ Fiifa / Napsat komentář
Jaro na cestách
První pořádná blata
Core tým s 29

Termín: 10-11.5.2014
Tým: Fiifa, Křižák & Luky
Délka etapy/cesty: 55,7km/170,7km aneb 7% cesty
Čas etapy/cesty: 16h/47h
Převýšení etapy/cesty: 1708m/4731m
Nejvyšší bod etapy: 1064mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Poprvé jsme se setkali a byli nuceni přejít několik slatinišť a bažin

PODROBNOSTI:
Na čtvrtou etapu se k nám přidává první host, Luky. Po minulé „singles“ etapě tedy podstatně více legrace a méně strachu 😉 Auto tentokráte na pohodu necháváme u Sokolovského nádraží a do startovního bodu, Klingenthalu, se přesunujeme vlakem (teda kvůli výluce větší část busikem, ale to je detail). Po úvodním rozehřátí po Klingenthalské silnici se před námi zvedá kopec, který nás chtě nechtě nutí k prvnímu výkonu. Na jedné samotě potkáváme saského mládence hrdého na svou vyvěšenou DDR vlajku a tak neváháme – fotka s jednou z mnoha variant srpu a kladiva je ulovena. Po nějakých 10km zdá se stoupání končí a kromě nedaleké rozhledny se nabízí i místní stánek s výběrem radlerů a klobás – podléháme, tedy jen tomu radleru. Teprve později zjišťujeme, že je to poslední místo dnešního dne kde se dalo jakž takž něco zakousnout. Na 15Km nás čeká první překvápko jménem Velké Jeřabí jezero – nejde o nic jiného než pár set metrů dlouhá blata, která prověřují kvalitu našeho obutí – Křižák, který ještě od minula nepřezbrojil, pláče. Dalších 10 km je více méně nádherná hřebenovka, sem tam spestřená dalšími slatiništi a blaty, dokonale odříznutá od civilizace. Prakticky neustále jdeme přímo po patnících, jak vidno i na fotkách. Kolem 25km nás opět a zas, jak je v Krušnohoří zvykem, přepadá deštík. Jeho intenzita houstne až do lijáku, ve kterém strávíme zbytek dne. Do Potůčků dorážíme již dost unavení, zmoklí a vůbec natěšení na teplo, sprchu, pivko a horkou polívku. Česká strana Potůčků je inferno – kombinace vietnamských stlučených stánků s blikajícími neony kasín, opravdu silně nepovedený příběh. Náš penzion Červená Liška je naštěstí mimo Potůčky, v těsné blízkosti hranic. Má ruskou majitelku a hostitelku v jedné osobě, je tam docela teplo, ruská strava taky ujde, prostě nemá-li člověk vysoká očekávání a ty hraničář po 35 km místy v hustém dešti opravdu nemá, dokáže Liška i potěšit. Ráno snídáme a balíme brzy, cílem je bus z Božího Daru a ten jede už ve 13:30 – čeká nás ovšem ještě překonat více než 20km. První půlku dne prakticky sestupujeme do údolí, po cestě objevujeme nádhernou obrovskou louku v jarním rozpuku, sevřenou ze všech stran lesy, prostě skvost – po chvilce rozjímání na téma kdyže si tady postavíme usedlost a dožijeme naše bídné životy, vyrážíme dál vstříc krušnohorským lesům. Slezeme do vesničky ve výšce nějakých 650m.n.m. a následně začneme ukusovat z opravdu příkrého kopečka, který nás kolem historického patníku z roku 1729 postupně vyžene až do výšky 1064m.n.m Finálka v podobě stoupání 400 výškových metrů na pár kilometrech, to vše s 50km v nohou, je opravdu zajímavá výzva. To už se ale za posledním kopečkem vynořuje Boží Dar, první česká příhraniční vesnička, která je opravdu malebná – ne není to fata morgana – stejně jako jejích spousta sestřiček ležících na té západní straně hranice. Ještě stihneme pivko a polívku v jedné z mnoha místních hospůdek a rychle na bus. S přestupem na vlak v Karlových Varech dorážíme kolem čtvrté k autu a směřujeme k domovu.

HINTY:

  • Je zajímavé bojovat mezi touhou potěšit se neuvěřitelnou krásou místní přírody a potřebou ujít nezbytné penzum km, aby naše putování vůbec někdy skončilo. Na Lukym jako hostovi, který úplně nemusí spěchat, byl rozpor krásně patrný….optimální řešení ovšem nemá, alespoň pro nás….

Etapa č.3, Plesná – Klingenthal

/ Fiifa / Napsat komentář
Ten už něco pamatuje..
Skiwanderung
Na vlastní nebezpečí

Termín: 13.4.2014
Tým: Fiifa
Délka etapy/cesty: 28,3km/115km aneb 5% cesty
Čas etapy/cesty: 6,5h/31h
Převýšení etapy/cesty: 986m/3023m
Nejvyšší bod etapy: 780mnm
Trasa, profil, fotky a další podrobnosti

ZAJÍMAVOSTI:
Pokořili jsme prvních 100km (oslavíme příště)

PODROBNOSTI:
Plán byl prostý. Připravit a naplánovat první etapu nového roku, pohodovou, jednodeňku, na rozjezd, bez studených mezí. Nakonec to ovšem nebylo až tak snadné…tedy naplánovat bezesporu jo, ale po pořádku. Ještě před etapou padla náhlá choroba na Křižáka a rodinku Jelenů a tak přišla první nečekaná výzva. Po krátkém zvážení se rozhoduji vyrazit sám, posun etapy by nás o5 zbytečně zdržel (kluci si doufám etapu dají v mezičase před tou další). Nejoptimálnějším výchozím bodem je CHEB. Auto nechávám před nádražím, tentokráte s klidným srdcem a vyrážím v 8:40 místní lokálkou směr Plesná, cesta je otázka 20min. Světe div se, leje jak z konve. Tady na západě snad ani jinak nebývá 😦 Balím se do nepromokavých hadrů a vyrážím svižným tempem vpřed. Žene mě myšlenka na vlak opouštějící v 15:40 cíl etapy, Klingenthal (ne že by pak za dvě hoďky nejel další). Mám tedy 6,5 hodiny na necelých 30km, musím i s přestávkami držet tempo 5km/hod. Rychle mi za zády mizí Plesná a nořím se do chebských lesů a luk, nikde ani živáčka. Zpočátku jdu s hranicí na dohled, po nějakých 5km již standardně kopíruju čáru pochodem od patníku k patníku. Po 10km mám za sebou táhlé, ale relativně mírné stoupání, s výborným časem výrazně pod 2h si dopřávám 15min. break. Za krátko se ztrácím v hlubokých lesích, ze kterých už až do cíle nevybřednu. Cesta plyne pohodově, prakticky bez bloudění, tentokráte je domácí příprava téměř 100%. Někde na 19km se po dlouhém sestupu objevuji u velkého močálu, přes který vede hoodně prohnilá a pobořená lávka. Dávám druhý odpočinek, táhne na jednu hodinu, čeká mě posledních cca 10km, času mraky, nohy v normě. Vyrážím na poslední část cesty, ale ejhle, po překonání lávky se mi před nosem zvedá pěkně ostrej kopeček. Zdolávám nějakých 150m převýšení a už mě to žene stejně ostrým sklonem zase 100 výškových m. dolů, sotva se udržím na pěšině. A tahle taškařice mě čeká ještě dvakrát nebo třikrát, rychlost postupu se prudce snižuje, při výstupech sotva popadám dech, při sestupech dostávám křeče do nohou a ztrácím jistotu. S každým km se situace rapidně zhoršuje 😦 Čas najednou utíká rychleji než bych potřeboval. Přidat nicméně není v mých silách. Konečně skrze stromy prosvítá v údolí Klingenthal, ale je to zase slušný sestup. Do centra se připloužím asi v 15:30, ptám se místního saského policajta (asi šedástník s naprosto plynulou anglinou) na nádraží, ten mě s lítostivým výrazem nasměrovává a při zoufalé otázce zda to dám do 10min. jen blahosklonně pokývá hlavou ze strany na stranu. Nakonec to nějak dávám a na nádražíčku se objevuji přesně v moment příjezdu vlaku. Teď už „jen“ dvě hoďky s jedním přestupem do Chebu a poté dvě hoďky domů…..

HINTY:

  • Začíná přituhovat, je nezbytné si předem nastudovat profil a podřizovat mu plánovaný čas a délku etapy, tentokráte to bylo zbytečně na hraně.

Etapa č.2, Hranice – Plesná

/ Fiifa / Napsat komentář

Termín: 9-10.11.2013
Tým: Fiifa & Křižák
Délka etapy/cesty: 49km/86km aneb 3% cesty
Čas etapy/cesty: 15h/24,5h
Převýšení etapy/cesty: 1432m/2073m
Nejvyšší bod etapy: 752 m.n.m

ZAJÍMAVOSTI:
Křižákovi se uprostřed etapy utrhly podrážky u obou bot současně, zachránila a do cíle jej nakonec dovedla gáza.

Barvy podzimu
Na cestě za čarodějkami
Pauza

PODROBNOSTI:
Podzim notně pokročil a my se chystáme na druhou etapu našeho putování, tentokráte s Křižákem. Rádi bychom, poučeni první etapou, a s vírou v lepší počásko urazili kolem 50 km. Krajem podzimního Ašského výběžku, jeden den trocha paradoxně putováním na jih a den druhý už v normě na sever. Začínáme v Hranicích, ale auto necháváme už v Aši, kam se pak z cíle etapy, Plesné, výrazně lépe a flexibilněji vrací vlakem. Z Aše do Hranice jede vlak i autobus, my volíme to druhé, auto necháváme u Tesca, zdá se nám to v místních končinách zdaleka nejbezpečnější varianta. Je vlezlá zima, poprchává. Dle plánu nás čeká na terén i profil náročná etapa, ale zdaleka nejhorším nepřítelem je podzimní soumrak. Do Vyhlídek, kde máme zabukovaný srub, musíme dorazit do pěti – v lese se začne stmívat už kolem čtvrté. Z busu vystupujeme v Hranici a vyrážíme na cestu. Počasí se umoudřuje, teda minimálně nám hustě neleje. Jdeme víceméně pořad po čáře, buď po patnících a nebo nejbližší pěšinou převážně na německé straně, kde je z nějakého důvodu pěšin a cestiček vždy o dost více. Dáváme drobné zastávky po 5 km, ale zbytečně se nezdržujeme. Po 15 km se poprvé vážněji ozývají mé nohy. Mám nové boty. Teď už bude jenom hůř. Křižák si nestěžuje, ale i jeho osud dožene, ale to až v neděli. Závěr soboty je trocha hektický. Časově to nakonec stíháme jen tak tak, z lesa ve Vyhlídkách se noříme už hodně po páté, prakticky v úplné tmě. Chvíli nám trvá najít sroubek, ale i to se daří a po chvíli odpočinku ještě vyrážíme na pivko do blízké špeluňky – nevím jak jinak nazvat takový obývák, kde místní rodinka normálně bydlí a krom toho si je tam možné sednout na gauč a dát si s nimi pivko nebo panáka.

V neděli nás čeká urazit dobrá dvacka km, což se ráno na vachrlatých nohou nezdá úplně reálné. Po hoďce to nejhorší rozšlapeme a i když chvílemi trocha bloudíme, nakonec etapu dokončíme v relativní pohodě, nepočítám-li tedy avizovaný zážitek s utrženými podrážkami Křižákových bot, které zachraňujeme obvazy, jež je potřeba co pár set metrů převazovat 😉 Hold jsme češi a kutilové.

Úplný závěr etapy nám dá ještě zabrat, pár set metrů se zčásti brodíme a z části nuceně obcházíme rozsáhlá blata. Do Plesné dorážíme v předstihu a ještě stačíme navštívit místní hospůdku. Pak už hurá na vláček a s přestupem ve Františkových Lázních zpět do Aše. Jakmile sedneme na lavici vlaku, z nebe začne padat voda v množstvím větším než velkém a nepřestane ani za celou cestu domů……..

HINTY:

  • Největším nepřítelem pokročilého podzimu není chlad, ale tma – v lese se smráká opravdu brzy a urazit za světla více než 30km je v terénu docela výzva
  • Ani tentokráte jsme nenarazili na moc hospod a když, tak nevařili – přesto je třeba s jídlem s sebou rozumně – viď Tome 😉

Reflexe po více než deseti letech od této etapy:
Tým se pomalu, ale jistě skládá, dva členové finální sestavy sbírají první zkušenosti s výbavou, počasím a nesnadným plánováním logistiky i přespávaček. Budou se hodit 🫶

Etapa č.1, Aš – Hranice

/ Fiifa / Napsat komentář

Termín: 14-15.9.2013
Tým: Fiifa & Jelen
Délka etapy/cesty: 37,4km/37,4km aneb 1% cesty
Čas etapy/cesty: 10h/10h
Převýšení etapy/cesty: 605m/605m
Nejvyšší bod etapy: 671 m.n.m

ZAJÍMAVOSTI:
Naše pilotní etapa! Trojmezí, nejzápadnější kout ČR.

PODROBNOSTI:
Tak se to konečně podařilo! Začalo to nápadem mít něco svýho, kam můžeme jen tak vypadnout, zdusit se (pokud možno výkonem ;-), pročistit palice, prostě si to užít. Následovala euforie mnohých nápadem oslovených a jejich následné postupné vystřízlivění. No a tak tři nejstatečnější stojíme na startu, teda nakonec jenom dva, jelikož ten třetí, Křižák, nám doma drží palce a chrchlá a chystáme se započít dlouhé putování po hranicích Česka. Nevíme kdy, zda vůbec a v jaké sestavě těch více než 2.300km pokoříme, víme jen že to bude zábava na pěkně dlouho, že když jí dokončíme, budeme o dost starší, ale taky o dost bohatší – o čem bychom taky těm našim vnoučatům vyprávěli, o businessu dost těžko 😉 Začínáme na západě, v Aši a volíme směr hodinových ručiček. První etapu poznamenávají dvě zásadní události; setrvalý déšť a naše tragická nepřipravenost a nezkušenost. Ale popořádku. Auto parkujeme u Lidlu, kde se zdá jakž takž bezpečno, nasazujeme těžké batohy vybavené na přenocování v přírodě a vyrážíme. Začíná mrholit. Brzy se stáčíme k severozápadu a vstupujeme do místních hustých lesů. Všude mraky hub, jen mít čas a náladu je sbírat. Záhy se sem tam nad korunami stromů tyčí tiše bzučící větrníky.

Po 12km narážíme na první lavičku a hned ji využíváme k odpočinku – posledních pár km bylo dost náročných, učíme se s GPS a hledání hraničních patníků, chytáme se do pastí mokřadů, často se vracíme, trocha se ztrácíme. Na dvacátém km vylézáme na nějaký čas z lesů a míjíme různá německá stavení se spoustou zajímavé plechové zvířeny – v kýčích jsou němci prostě nepřekonatelní.

Začíná nás dohánět únava, nohy dřevění, Jelen si stěžuje na puchýře. Je to k nevíře, ale jsme teprve těsně za polovinou dnešní trasy. Zhruba na nějakém dvacátém pátém km přicházíme na nejzápadnější bod ČR, Trojmezí. Chvíli nám nedochází proč že Trojmezí, když je tu jen hranice ČR a Německa, ale pak nám to docvakne – není to zase až tak dávno co tu byla hranice DDR a NSR. Už asi 2 hoďky leje jak z konve a nevypadá to na změnu. Musíme dál, chtě, nechtě. Dalších 8 km do Hranic se už spíše ploužíme, hlavně Jelen sotva chodí. Promoklí a hladoví dorážíme do Hranic a hledáme nějakou útulnou hospůdku, s kouskem něčeho teplého do úst, možná i Plzínky na chuť. Ale běda. Bída s nouzí. Jediná otevřená hospoda je pajzl páté kategorie, víc herna než hospa, bez jídla, se zkaženým pivem, studená, nevlídná, fuj. Překonáváme odpor a chvíli sedíme, potřebujeme pár desítek minut bez deště. Brzy se ale bude stmívat, musíme vyrazit hledat něco kde složit zničená a unavená těla. To se nám daří až po dalších 5 km, které už jdeme silou vůle. Počítadlo se zastavuje na hodnotě 37km. Vlídně nás vítá obec Studánka, respektive její skvělá hospoda u Hastrmana, kde se dobíjíme výborným jídlem i pitivem. Za šera se vypotácíme ven a zaleháme na verandě opuštěného srubu schovaného v lese. Nepřestává hustě pršet, celou noc. Ráno promoklí, podchlazení a bolaví vzdáváme další putování a míříme nejkratší cestou z5 do Aše….a domů……..

HINTY:

  • Základem č.1 jsou boty, pohodlné (viď Jeldo) a nepromokavé (bez ohledu na déšť jsou cesty po čáře hodně podmáčené a nejlépe kontníčkové boty z Gore-Texem nutností)
  • Na trase se nejspíše nebude možné spoléhat na hospody ani jiné spolehlivé zdroje pití a jídla, dostatek vody a potravy na celou dobu je tak klíčový
  • Nejlepším řešením proti dešti je pláštěnka (model viz. Jelda na jedné z foto), je lehká a skladná, na rozdíl od objemných a těžkých nepromokavých bund a kalhot (pokud tedy nejsou celou dobu na těle)
  • Váha batohu jde dostat do 7 kil (max 10 Kg) a to včetně spacáku a karimatky, stačí na to 42L batoh (Jelda měl tentokráte 60L kvůli pařeništi a lanu)
  • Nemysleli jsme na lékárničku, to je třeba napravit
  • Nutností jsou čelovky, lépe ledky kvůli váze
  • GPS je extrémní pomocník, bez něj by dozajista bylo více bloudění zejména mimo značené cesty, přesto je papírová mapa při potřebě komplexnějších náhledů více než vhodným doplňkem

Reflexe po více než deseti letech od první etapy:
Kdo by byl čekal, že bude mít etapa dvě premiéry a zároveň i derniéry. Poprvé a naposledy se cesty kolem Česka účastnil Jelen – patří mu věčné díky za to, že mně pomohl tohle dobrodružství rozjet 🙏 A také jsme poprvé a naposledy šli na těžko a spali venku, abychom pochopili, že tudy cesta nevede pokud to chceme dojít za našich životů 😅