Termín: 18.5.-22.5.2022
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 115km/1660km aneb více než dvě třetiny cesty
Čas etapy/cesty: 31h/440h
Převýšení etapy/cesty: 534m/41274m
Nejvyšší bod etapy: 290mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Mikulov, speciálně za muzejní noci, to je velký kulturně-gastronomický zážitek 👍
• Když už Mikulov, tak penzion Desatero

Podrobnosti:

První etapa po vleklém Covidu, konečně bez omezení. Opět v tradiční čtyřdenní délce. Plánování tentokráte hladké, jdeme víceméně obydlenou oblastí. Zaškobrtnutí přišlo s dopravou. Nechali jsme ji na poslední chvíli a nedělní cesta z5 už byla vybukovaná – zbyla na nas náročná cesta se čtyřmi přestupy🙄. Startujeme z Hlaváku, s jedním přestupem jsme v Lanžhotě co by dup – přespáváme v rodinném penzionu Toscana s tradiční pizzerií – po troše hledání nacházíme i druhé patro našeho pokoje, už už jsme Lukyho uložili na zem 🤪

Ve čtvrtek nás čeká nás kilometrově nejnáročnější den opuštěným výběžkem pod Lanžhotem. Na jih podél řeky Moravy, na sever podél Dyje, vše čarokrásnými lužními lesy v jarním rozpuku. Všude kolem ptačí rezervace. Potkáváme minimum lidí a když už tak cyklistů. Na jižním cípu výběžku se nachází trojmezí Čech, Slovenka a Rakouska. Naše třetí trojmezí na trase. Už nás čeká jen jedno. Mimochodem krásné místo soutoku Dyje a Moravy, na rakouské straně lemované chatkami s olbřími rybářskými sítěmi. Přes takřka nulové převýšení trasy je konec dne monotónní, přispívá tomu výrazně horké počasí a opuštění lesů. Trochu nás probouzí zámeček Pohansko, respektive chlazené nápoje, zmrzlina a posezení v jeho stínu. No a pak už závěrečné kilometry k Celnici, metě dnešního dne. Zajímavý, ale brutálně předražený hotýlek na čáře, který neurazí, ani extra nenadchne, svou klientelu si nejspíše loví v jižních rybnících.

V pátek vstáváme pozdě a řádně natahujeme výbornou snídani – asi to nejlepší z Celnice. Před sebou máme o 10 km méně než včera, nespěcháme. Jestli už včera bylo horko, dnes má být peklo a bezvětří. Otevíráme vinařskou část našeho putování. Objevují se první vinice a záhy město vínu zaslíbené, Valtice, s nádherným zámkem. Neposedět a alespoň neochutnat by bylo hřích. Energie bude potřeba. Zbytek dne jdeme nekrytými vinicemi, slunce žhne, nehne se ani list. Jsme jak roboti. Noha nohu mine. Probírá nás až trocha stínu u letohrádku Potrz. Do Mikulova prý už jen pár kilometrů alejí. Nicméně alejí dávno zaniklou 😬 stezka je alespoň lemovaná památníky železné opony a tak se krok po kroku dozvídáme těch spoustu neuvěřitelných příběhu útěků přes ní (a pod ní) – čest památce všech, kteří to nedali. V Mikulově přespáváme v hotýlku Desatero. Jednoznačně nejlepší tip etapy. Velmi originálně zpracované ubytování v podzámčí. Skvělá kuchyně a lidé, kteří mají hotel v pronájmu. Rozhodně doporučujeme za deset! Večer nám navíc zpříjemnila náhoda – je pátek a navíc muzejní noc. Skvělá příležitost si užít zámek i jeho okolí jak kulturně, tak i gastronomicky 👍

V sobotu z rána necháváme Mikulov za zády. Vzdalujeme se po cyklo stezce. Míjí nás desítky bajkerů, vesměs elektrických. Slunce je dnes o něco méně intenzivní, ale cyklo-asfalt pod nohami a absence lesa nás beztak brzy moří. Dodáváme si sílu v jednom z cyklo stánků, ale bolí to čím dál víc. V Novém Přerově hledáme něco k snědku a nalézáme rádoby rodinnou zahrádku jménem Oáza klidu na konci světa. No oáza možná. Klidu moc ne. Víceméně celou dobu jsme terčem poznámek s podtextem „Pražáci jsou kokoti“ a to jak od naplech ožralého hosta Milana, tak majitelky seniorky. Zachrání to chutná cigára z domácí udírny, ve které se toho na večer připravuje mnohem více. Nicméně trapný odér zůstává. Doporučit nelze. Ve vsi je prý ještě jedna hospoda, ale tam zase dělají všechno z kozy. Tak si vyberte 😇pokračujeme dále po úmorné cyklo trase. Po rychlé poradě z ní nakonec uhybáme přes pole k Dyji, podél níž jdeme trávou až k Hevlínu a od něj na Laa. V sobotu je tu děsně mrtvolno. Nakonec přece jen nalézáme skvělý podnik plný života, skvělého vína a pochutin, Weinstein. No a odtud při západu slunce poslední 2km do Hanfthalu, přenocovat v místním Hofu na křižovatce.

V neděli nám BUS jede ve dvě z Hrádku. Dělí nás od něj nějakých 15 km. Takže pohoda. Cestou stíhám navštívit pěchotní srub Závora, jeden z mnoha prvků všude přítomného opevnění. Tento je ale klenot díky práci nadšenců, kteří ho postupně renovujî. Opravdu stojí za návštěvu pokud budou zrovna na místě. Stojí kousek od Dyjákovic, totálně ospalé vesnice, kde jsme neúspěšně doufali najíst se. To se nám slušně povedlo až o ves dal, v Hrádku. No a teď už jen asi čtyři přestupy a pět hodin cesty do Prahy. Příště snad víc přírody a méně polí díky národnímu parku Podyjí.

Hinty:

• S lupeny na vlaky musíme mnohem dříve. Je po Covidu, zaspali jsme a odplatou byla opravdu komplikovaná cesta dom s mnoha přestupy 😦