Termín: 12.6.-16.6.2019
Tým: Fiifa, Tom & Luky
Délka etapy/cesty: 122km/1107km aneb 43% cesty
Čas etapy/cesty: 36h/285h
Převýšení etapy/cesty: 2057m/29915m
Nejvyšší bod etapy: 779mnm

Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Padl tisící km, což jsme náležitě oslavili 🍾
• Osoblažský výběžek je jeden z nejopuštěnějších koutů pohraničí

Podrobnosti:

Letos na druhý pokus až v červnu, první pokus začátkem května jsme odpískali. Jsme v plné sestavě. Hned na začátku je na všech znát pocit nedobré formy a obav z vysokých letních teplot. Jsme na Hlaváku, je čas vyrazit. Cesta do Osoblažského výběžku je dlouhá, rychlíkem do Zábřehu, následně ještě dvěma vláčky do lázní Lipová, kde nocujeme v penzionu Lipanka u pana Johna Middeltona. Je středa večer, před námi čtyři náročné dny osmnácté etapy.

Čtvrtek: na hranice je to z Lipové furt ještě kus. Ráno nabíráme zásoby v místním smíšeném zboží a snídáme v trávě koblihy. Čekáme na bus. Jedeme do Vápenné, kde přesedáme na další vlak. Díky jeho zpoždění nám ujíždí finální bus z Kaše do Vidnavy. Batohy jdou tudíž na záda poněkud předčasně. Po dvou km chytáme jiný bus (díky @Luky!) a neplánovaným silničním km se tak naštěstí vyhýbáme. Z Vidnavy už vyrážíme v plném tempu. Úvod bohužel lemuje hranici silnice a tak nezbývá než navázat na lehce nezáživné km z konce sedmnáctky. Po zhruba sedmi km přichází vzácná chvíle – osvěžení v podobě bouchnutého sektu na oslavu tisícího ušlého km! Uff. Trvalo nám to pět let! Tak na zdraví do další tisícovky a dalších pěti let 🤭 Po oslavě nám to nikomu moc nešlape. @Tom se trochu probírá po tom, co dává dvacet na jednom z trávníku při cestě, ostatní probere až famózní kavárna v polském městečku Glucholazy. Začíná bouřit a pršet. Nedá se nic dělat, vyrážíme navzdory dešti na zbytek dnešní cesty, který se nese v duchu přechodu Zlatých hor (nikdy předtím jsem o nich neslyšel, vy jo?), v mnohem hezčím, ale díky profilu zároveň náročnějším prostředí. Vystoupáme do osmi set výškových metrů, abychom se následně spustili prudce dolů do Petrovic, penzionu Edelbach, našemu nocovišti. Tam nás čeká skvělá majitelka s večeří, přes ulici hospoda, kam zákeřně pronikáme – přestože mají zavřeno pro svatbu – žízeň po 37 km je prostě víc než ostych 🍺

Pátek: ráno je po dešti. Obloha věští horký den. Ke snídani je vynikající vaječina (slezská míchaná vejce). Vracíme se na hřebeny Zlatých hor a to po ránu bolí. Odměnou jsou nádherné výhledy do Polska i Čech. Před námi skoro celý den polským národním parkem Cicha Dolina, krásným kouskem přírody. Nikde nikdo. Jen my a sem tam zvěř. Nádhera. Den dělíme obědem v hraničních Bartultovicích, v restauračce Western. Vedro už je maximální a tak přijde ledová malinovka, stín a smažák k chuti. Po obědě se vracíme do hlubokých lesů, kilometry jdeme podél ohromné jelení obory Helena, na jejímž konci vylézáme z lesů, vstříc odpolednímu ostrému slunci a asfaltu. Jsme v osoblažském výběžku. Právě tudy vedla do Čech sovětská ofensiva na sklonku druhé světové války a na okolních vesnicích, zejména Osoblaze, se to krutě podepsalo. Pizzu v místní jediné hospodě mají ovšem obstojnou. Už se nám pletou nohy únavou a vedrem. Do Bohušova dorážíme za šera. Čeká nás tu chatka v místním sportovním areálu a je celodenním sluncem vyhřátá na čtyřicet stupňů 😬 Vůbec vše je tu takové nefunkční, v čele s paní správcovou – hold majetek je to městský a snaha a vůle klopýtá.

Sobota: chatka nám nakonec nabídla funkční klimatizaci a tak jsme ráno relativně čerství a natěšení. Předpověď je bohužel krutá. Dnes padne třicítka. Naštěstí se přes noc přihnal vítr a trocha nás ochlazuje. Pokračujeme podél říčky Lužná do Selských Rudoltic, kde jsme svědky slavnostního dne kolem historických traktorů. Vše tu běží pod taktovkou Řeků, kterých tady po válce spousta skončilo. Prý už se většina rodin vrátila, ale těch pár co zůstalo jsou pořádně vidět. Necháváme za sebou poslední zbytky hvozdů a druhou část dne trávíme v rozsáhlé rovině, víceméně mezi poli. Je to i vzhledem k počasí náročné, ale charakter krajiny se asi jen tak nezmění. Povyražením je návštěva krásné rozhledny Hraniční vrch. Smutným příběhem návštěva nedaleké hospůdky U rybníčku – tady opravdu neobědvat prosím. Směřujeme pomalu ke Krnovu. @Luky si na nás ovšem přichystal závěrečné překvápko a jako místo přenocování vybral nikoliv Krnov, ale přilehlý Ježník. Což nás ke konci vysaje z posledních sil, nicméně penzion Ježník a hlavně paní domácí svou vřelostí vše kompenzuje. Opak ovšem platí o přilehlém penzionu Hermes. Méně proklientský přístup už jsme opravdu dlouho nezažili. Na hlášku „…všichni už tu byli…“ místní servírky reagující nevrle na náš dotaz „proč jsme tam sami“ dlouho nezapomeneme.

Neděle: v sobotu jsme jen tak tak našli místenky z5 do Prahy. Poučení z minula zabralo částečně, příště ještě dříve. Z Ježníku, mimochodem milionářské enklávy nedalekého Krnova, nás čeká posledních 13 km do vesničky Úvalno. Cestou dáváme výbornou kávu na krnovském náměstí, ale o to více musíme nakonec zabrat, abychom těsně před polednem stihli vláček do Opavy. Pak už jen větší do Ostravy a ještě větší a rychlejší do Prahy. Tak zase příště krajinou Opavska a Karvinska.

Hinty:

• Oslavovat je potřeba častěji, další tisícovka daleko. Je třeba najít mezi-milníky 😏
• @Luky funguje výborně na krátkodobé cíle na trati. Hlavně rozhledny a kulturu. Je potřeba je vytipovat předem 👍