mmmm

Termín: 26.9.-30.9.2018
Tým: Fiifa & Luky
Délka etapy/cesty: 120km/985km aneb 40% cesty
Čas etapy/cesty: 26h/249h
Převýšení etapy/cesty: 3705m/27158m
Nejvyšší bod etapy: 1424mnm

Mapa a profil etapy
Fotky z etapy

Zajímavosti:

• Rekordní etapa co do km i stoupání, navíc nádhernými a vesměs opuštěnými hřebeny Jeseníků
• Přiblížili jsme se na dohled hranici  tisícovky ušlých km, ta nakonec odolala, nejpozději do prvního dne etapy příští

Podrobnosti:

Čtyřdeňka se posledně osvědčila. Koncentrace cestování a čtyř výživných dnů šlapání zdá se, alespoň ve vzdálenějších koutech Čech nezbytná. Tudíž znovu čtyři dny v kuse, tentokráte navíc přidáváme cestu vlakem už z Prahy, odpadá starost o auto a řízení a to je taky moc fajn. Na poslední chvíli se z rodinných důvodů omlouvá Křižák 😦 Tentokráte tedy ve dvou. Na konec šestnáctky, do Lichkova, se vracíme vlakem z Hlaváku, s přestupem v Ústí nad Orlicí; celé to zabere asi dvě a půl hoďky, což je naprostá pohoda, autem bychom jeli hodiny čtyři. Je středa, před námi poslední zářijový prodloužený víkend, v Lichkově už tma, po 2 km chůzi objevujeme penzion U dobrých přátel – příjemný starý pán nás pohostí výborným lahvovým pivem a nevytopeným pokojem – uleháme oblečení…..

Čtvrtek: Ráno je frišno, ovšem nebe bez mráčku. Slunce ještě pořád hřeje. Vyrážíme kolem osmé, cesta bude dlouhá a náročná. Ze začátku jdeme po místních lukách a polích, víceméně stále po čáře, v mírném stoupání, po necelých 10 km se před námi ovšem zvedá Jesenické pohoří. Přituhuje. Přes několik kopečku a sedel, celou dobu obklopeni hlubokými lesy a s výšlapem na rozhlednu Klepáč, s nádherným výhledem na Dolní Moravu, se dostáváme až k nejvyššímu místu etapy, Kralickému Sněžníku (1424mnn). Tam jsou jen rozvaliny v 70.letech odstřelené rozhledny a nedaleko socha slona – pomník místním umělcům z 30.let. Pár fotek a už sestupujeme do údolí, do Stříbrnice, kde na nás čeká přenocování v pitoreskní Kralické chatě řízené několika svéráznými dámami a jedním dědou. Zde se ubytování ruku v ruce snoubí s životem místní rodiny a opravdu vše je možné 😉

Pátek: Zdá se, že se zopakuje včerejší nádherné počasí. Luky straší, že v pět přijde déšť. Nic tomu nenaznačuje. Včera jsme dali 38 km a nastoupali skoro 1300 metrů, dnes to bude minimálně stejně tak náročné. Takže vyrážíme a hnedle stoupáme to co jsme včera večer sešli – cesta zpět na hřeben nám trvá dvě hodiny, je to skoro 500 výškových metrů. Nahoře se rychle shodujeme, že se mírně odkloníme od čáry, abychom si mohli dát pivko a něco k snědku na Paprsku, chalupě na hřebeni. A byl to skvělej nápad! Půlíme těžký den dobrým obědem, abychom následně sestoupili do údolí podél říčky Biala Ladecka, pak znovu vylezli na hřeben a ten následovali skoro až do konce. Ten se nachází v polské vesničce Stary Gieraltow. Kolem páté se opravdu rychle zatahuje obloha a déšť je na spadnutí. Rychle sestupujeme a po chvilce nacházíme penzion Zloty Sen, který vede paní, jež nám připravuje na místní poměry královskou večeři i snídani. Tělo i nohy bolí, za dva dny máme přes 70 km a 2.500 převýšených metrů.

Sobota: Nedá se nic dělat, jako každý den i dnes ráno musíme nejdříve vylézt zpět na hranici jež je na hřebeni. To nám tentokráte bere skoro tři vyčerpávající hodiny, cestou máme jedno povyražení v podobě návštěvy rozvaliny zámku Karpien. Hřeben a po něm probíhající hranice nás pak vede až k vyhledávané místní atrakcí, rozhledně na kopci Borůvka. Mimochodem teplota oproti předchozím dnům spadla o deset stupňů, na Borůvce jsme celí zkřehlí. Odtud nicméně jdeme už jen dolů a postupně opouštíme hřeben Jeseníků. V obci Bílá voda jsme v údolí, níže to nejde, čeká nás pohled na nekonečnou rovinu směrem do Polska a bohužel a to je mnohem horší, hranice jdoucí podél asfaltové silnice, celých 10 km až do Javorníku, cíli dnešního putování. Bolí to, je to nuda, ale je to nutnost. Do Javorníku dorážíme úplně zmlácení. Naštěstí Wellness Rychleby, kde skládáme naše těla, má horkou saunu a ledový bazének, kombinaci, jež nás vrací do života.

Neděle: Nestojí moc za řeč. Pokračuje včerejší asfaltové trápení. Hory se vzdalují, roviny otevírají náruč. 15 km do Vidnavy je skoro za trest. Ale i taková je hold naše nádherná hranice a v následujících etapách to moc o horách a lesích nebude. Vidnava nás alespoň příjemně překvapila. Ospalé, ale krásně městečko. Dáváme rychlou polévku a naskakujeme do autobusu – čeká nás komplikovaná cesta domů s mnoha přestupy, plnými vlaky a tudíž z větší části na stojáka….

Hinty:

• vlaky, alespoň ty expresní, je potřeba bukovat s předstihem a místenkami. Jinak hrozí cesta na stojáka, hlavně v neděli.
• S jídlem rozumně. Říkáme si to pořád dokola a pak máme na hřbetu zbytečně moc kil.